•  

Norský road trip, díl 4: Strohá tundra Rondane

28. srpna 2018 Kejda Ski Team
Po několika vydařených extrémcích v jižním Norsku bylo třeba otočit list a ještě před přesunem do severního Norska okusit tundru. A protože jsme museli hodit Johanku do Otty na bus zpět do Osla, Rondane byla jasná volba. Jde v podstatě o seskupení několika nepříliš strmých, pyramidálně tvarovaných hor uprostřed rozlehlé náhorní plošiny, která tvoří místy téměř dokonalou rovinu. A o tom, že je to nadmíru hezký kout Norska svědčí i fakt, že se jedná o jejich nejstarší národní park.

Vyklikatili jsme se s camperem do osady Mysuseter, sbalili jídlo na dva dny a v pozdním odpoledni vyrazili. Slunce v Norsku se k západu sklání jen velmi pomalu a člověk tak může prožívat večerní přísvit celé dlouhé hodiny. A my jsme právě za takového měkkého přísvitu kráčeli nekonečnou zasněženou planinou směrem k bílým horám na obzoru. Hory se v těchto rozlohách přibližovaly strašně pomalu, ale nám to nevadilo. Po sunnmørských a romsdalských strminách do nás vstoupil klid a pohoda. Nikam se neženeme a vychutnáváme čundráctví Severu.

Někde v dálce, u podlouhlého jezera na nás čeká seskupení chatek Rondvassbu, z nichž jedna by měla být winterraum. Je už polovina dubna a na mírných mezích už pomalu vytávají ostrůvky mechů a lišejníků, které aspoň trošku narušují jednotvárnost sněhových dálav. Tundra se probouzí, občas vyplašíme bílého králíka nebo křepelky.

Zrovna když slunce mizí za obzor, dorážíme k chatkám na břehu zamrzlého jezera. Zkoušíme jednu po druhé otevřít a po chvilce nejistoty a nervozity natrefujeme tu správnou, která není zamčená. Venku rychle klesá teplota, stmívá se a tak jdeme rovnou zapálit v kamnech. Teprve potom můžeme obdivovat útulný interiér chatky a sobí kožešiny na postelích. V kamnech to příjemně praská. To bude nocleh!

  • Rondane
  • kejda ski team
  • black crows
  • nocleh
  • výstup
  • mlha
  • mountain equipment

Ráno se bohužel budíme do mlhy s lehkých sněžením, předpověď tentokrát nevyšla. Rondane je poměrně orientačně náročné, přesto zkusíme vyrazit. Bojujeme s protivětrem na jezeře Rondvatnett, dokud nenacházíme žlab mezi skalami na pobřeží, který nás vede do doliny pod Rondslottet, nejvyšší horu tohoto pohoří. Počasí se ale zhoršuje. Od západu se na Rondane hrnou temná mračna, akorát tak v naší výšce. Norsko se rozhodlo, že už konečně na tomto výletě ukáže i svoji stinnou stránku. Ale na nás si nepřijde, drsné počasí si zatím užíváme, protože to prostě k Severu patří a i tyhle dny tady chceme poznat.

Dramatická hra mraků pokračuje, občas ještě vidíme až dolů na jezero, občas ani jeden na druhého. Jen stěží nacházíme kuloár, který nás vede směrem k vrcholovému hřebenu. Vítr nás bičuje víc a víc a pásy v cik-cakách kloužou na ledovatém podkladu posypaném krupkami. Přestává se nám to líbit, protože se v nás poprvé začíná probouzet obava, že jestli se to ještě trochu zhorší, můžeme mít problém trefit cestu zpět. Jen jediný správný kuloár vede z doliny zpět dolů na jezero, ostatní končí ve skalách a stopy jsou dávno zaváté...

Po chvíli vystupujeme z kuloáru na vrcholový hřeben, ten je ale k našemu překvapení kamenitý, vítr tady sněhovou pokrývku nadobro zničil. Vidíme jen na pár metrů a tohle je poslední hřebíček do rakve - rychle sundáváme pásy a pomaličku sjíždíme dolů, tak abychom neztratili jeden druhého. Obavy, že nenajdeme ten správný kuloár, sílí. Traverzujeme v mlíku dolinou a najednou se dostáváme pod mrak. Využíváme rychle této naší šance a hledáme kuloár. Klopýtáme s lyžemi na ramenou přes hřebínky obnažené suti a nakonec jej nacházíme.

Viditelnost je dobrá a tak nás čeká konečně kousek dobré lyžby. Prastará kaledonská rula lemuje žlábek kolmými černými stěnami, dole při břehu jezera dokonce stojí samostatná, odštípená, asi dvacetimetrová věž. To vše tvoří dokonalé kulisy pro natáčení, nyní navíc podbarvené sněhovou vánicí nad námi. Nějakou chvíli tady tedy lyžujeme a natáčíme a pak nás čeká návrat po jezeře zpět k chatkám.

Po cestě k autu lyže většinu trasy sami pomaličku jedou, přece jenom je i tahle rovina trošičku naklopená. Nad dvoutisícovkami Rondane se pomalu projasňuje a my cítíme, že tentokrát jsme měli trochu smůlu. Vrchol nám unikl, ale získali jsme zase jiný, možná že i dobrodružnější zážitek...