•  

Norský road trip, díl 7: Lyngenské Alpy a arktický Kågen

28. srpna 2018 Kejda Ski Team
Čas letí jako splašený, do Norska vtrhlo jaro s nevídanou dravostí. Sníh na ostrovech mizí přes očima a padají laviny mokrého sněhu. Je čas vyrazit dál na sever, do kraje Troms, domova Laponců, sobů a obřích sněhových úhrnů. Čekají nás Lyngenské Alpy a hornatý ostrov Kågen, kde sníh zůstává až dlouho do léta.

Nejdříve navštěvujeme univerzitní město Tromsø, centrum norského severu a je to po Ålesundu vlastně teprve druhé město, kterému věnujeme nějakou pozornost. A stojí to za to. Třeba i proto, že Tromsø je norské hlavní město skialpinismu a v přístavu se naloďují bohatí klienti na proslulé lyngenské ski&sail, tedy skialp, kdy logistiku a přespávání zajišťuje kapitán a jeho jachta. My tuhle možnost nemáme, ale vůbec to nevadí, protože lyžovačky je tu všude dostatek i bez člunu.

Vjíždíme s camperem na úzkou křivolakou silničku, která kopíruje západní pobřeží lyngenského poloostrova a umožňuje přístup k těm nejvyšším horám celé oblasti. Je úplně modrá obloha, teplíčko a chaluhy na pobřeží v tom teple voní. Okolo silnice se začíná zelenat první jarní tráva. Naproti tomu svahy hor jsou stále zasypány sněhem a skaliska semknuty krunýřem ledu a námrazy. Bohužel ve žlabech jsou hluboká koryta po splazech a lavinách.

Fornestind

Projíždíme si silnici několikrát a vybíráme zajímavé cíle. První volba nakonec padá na Fornestind, a to okamžitě poté, co se tato mohutná hora s vrškem useknutým do roviny vynořuje zpoza horizontu. Je jasně vidět, jak se do severozápadní stěny šikmo zařezává prominentní žlab. A co říká průvodce? 45°, 700 m. A stinná expozice dává naději, že žlab bude v rozumném stavu.

Vyrážíme brzy a dobře děláme, rozlehlé ledovcové morény (Lyngenské Alpy jsou tvořeny rozsýpavým sedimentem) v přístupovém údolí jsou již často obnažené a bez sněhu a musíme často sundávat lyže. Stěna Fornestindu je hodně skalnatá a sněhem je už vyplněn především žlab. Ale je tvrdo a tak stoupáme hodně rychle. Už zase se otevírá pohled na moře okolo Lyngenu. Bohužel těsně pod vrcholem je žlab přerušen skalním prahem, který není vůbec snadný. Na solo ho přelézt a především slézt nedokážeme a lano jsme si tentokrát nevzali - průvodce nám tuto překážku zatajil. Nezbývá, než začít lyžovat dolů odtud a s vrcholem se rozloučit. Sjezd je spíš dlouhý než těžký a bezpečně se dostáváme dolů.

V údolí nám značně vylepšuje den nález sobího parohu a sjezd ,,řekou", kdy jedeme po solidním ledu, po kterém zurčí regulérní říčka. Voda stříká od lyží do sluncem zalité krajiny a tím končí den, který i přes absenci vrcholu nakonec vůbec nebyl špatný...

  • norsko
  • cesta dodávkou
  • švihálek
  • švihálek
  • výhled
  • pláň
  • výstup
  • freeride
  • freeride
  • úpatí
  • norsko
  • přístav
  • vrchol
  • výstup

Jiehkkevárri

Jiehkkevárri je sámský (laponský) název nejvyššího vrcholu Lyngenu. Přestože tento mimořádně hornatý a silně zaledněný poloostrov má v průměru pouze 25 km na šířku, tato hora vystoupala až do výšky 1834 metrů a je nejvyšší i v celém kraji Troms, přestože leží hned na pobřeží. A právě díky tomu je túra na ni výjimečná. Vyrazíte přímo od moře, brzy na to narazíte na morény, již ve výšce pouhých 500 metrů vstoupíte na ledovec a ten vás vyvede na oblá vrcholová temena. Nastoupáte prakticky přesně 2000 výškových metrů a za odměnu se podíváte shora na nejalpštější a nejrozervanější pohoří Norska.

Někomu už tohle samo o sobě stačí, ale my jsme přišli ještě z jednoho důvodu. Z Jiehkkevárri na západ totiž spadá žlab, který si svými parametry a atmosférou nijak nezadá se sjezdy v Západních Alpách. Prostě alpine sjezd se vším, co k tomu patří: 1000 metrů převýšení, 45° sklon, objektivní nebezpečí v podobě vysících našlehaných převějí všude nad ním, kusy námrazy odpadávající ze stěn a svištící kolem vás, velké koryto po starých lavinách, střídavá

kvalita sněhu a nepříjemný bergschrund při vjezdu na dolní ledovec. Prostě když jednou naskočíte do chřtánu této bestie, je dobré se s tím nemazat a být co nejrychleji dole. Ale proč to tedy vlastně lyžovat? Jednoduše protože je to největší lajna nejvyšší hory slavných Lyngenských Alp!

Při sjezdu jsme se opravdu cítili trošku ohroženi, ale vše dobře dopadlo a odměnou nám bylo zkompletování traverzu Jiehkkevárri a dovršení okruhu, který nám zabral dobrých 10 hodin (včetně vyčkávání na správný moment nad žlabem).

Store Kågtinden

Do Lyngenu přichází dlouhá perioda špatného počasí a nám je jasné, že náš pobyt zde končí. Pořád však máme v rukávu ještě poslední tajné eso, nejsevernější bod našeho výletu, extrémně hornatý arktický ostrov Kågen na hranicích Finnmarky. Jeho nejvyšší bod, Store Kågtinden, dosahuje těžko uvěřitelné výšky 1228 m, uvážíme-li fakt, že rozloha ostrovu je pouhých 85 km².

Kågen nás vítá zvláštní posmutnělou atmosférou toho pravého, odlehlého severu. V městečku Skjervøy se v přístavu pohupuje několik rybářských bárek, jinak je všude klid, bezvětří a slyšet je jenom racky. Na úrovni moře lehce prší, výš přechází déšť ve sníh. Hledáme místo na pobřeží, kam zaparkujeme campera. Je nám totiž jasné, že tady zkejsneme déle, předpověď není vůbec dobrá.

Začíná naše severská meditace: poflakujeme se podél pobřeží, chytáme ryby jako polena, ležíme a čteme v camperu a při jednom rybolovu dokonce pozorujeme na dohled stádo (nebo hejno?) velryb. Jejich hřbety a ploutve kloužou klidnou hladinou, je slyšet i vyfukování z dýchacích otvorů... tajíme dech a koukáme. Ale hory za nimi se pořád koupou v mracích.

Několik dní čekáme. Neustále konzultujeme počasí s domovem a nakonec se ukazuje, že nejlepší bude vyrazit na noc, kdy se mají mraky aspoň na chvíli roztrhat. Začínáme stoupat ve střídavém mírném dešti, ale čekat déle se nám už prostě nechce. Rozbahněný a kašovitý sníh nám na několika místech přestává připadat bezpečný, ale přes ošemetná místa se dostáváme a čím jsme výš, tím je sníh lepší.

Krátký žlábek lemovaný vrcholovou stěnou, která je dokonale olepená mohutnou ,,skotskou" námrazou nás dostává na vrchol. Ačkoliv už začíná doba polárního dne, příroda je přes noc potemnělá a jakoby spící. O to silnější atmosféru tu cítíme. Moře hluboko pod námi je temně, kovově modré, nad ostrovy táhnou černá mračna a jen na severu je prosvětluje bledá záře slunce visícího kousek nad obzorem. Ale pod mraky je viditelnost dobrá: vidíme od Lyngenu a jeho bílých ledovců až po Finnmarku a její laponské roviny. Jsme šťastní, že jsme se ocitli na nejsevernějším bodě naší velké cesty právě v takto zvláštní a magickou chvíli...

Sjezd už je potom třešničkou na dortu, především protože nabízí dokonalé kompozice pro filmování - je zde spousta horizontů, které neustále vytvářejí optický dojem, že je lyžař přímo nad vodní hladinou a letí jí vstříc.