Labyrint světa a ráj spárového lezce

Kyrgyzstán? Na měsíc? A na písku polezu jako kdy?!

„Překecali mě, léto je zase pro jednou v pr…” Jet na měsíc do Tramtárie bylo to poslední, po čem jsem toužil. Na druhou stranu - kdy mi spadne do klína zorganizovaný výlet do Kyrgyzstánu? Úžasná žula, spáry a ještě jednou spáry. A budu prý členem regulérní karavany s osly, koňmi a vším, co k tomu patří. Stačí naskočit do rozjetého kola. To znám moc dobře. „V kole seš a z kola nejde vystoupit.“

Tyjo, to je horší, než z Tábora do Ádru

Cestování na ose Nasavrky u Tábora - Praha - Istanbul - Biškek - Oš - Ozguruš - údolí Kara-Suu není nic moc. Trvá snad 5 dní. Nejsem jediný, kdo myslí na domácí píseček. „Z  Pelhřimova je to do Ádru sice ještě horší, ale furt lepší, než toto. A víš co, dojedeš a máš tam Tošováka.“ Kluci z Vysočiny mají svatou pravdu. Na výlet jsme vyjeli původně čtyři – já, Góša a Standa s Blankou. Komorní sestava nám však dlouho nevydržela. V Praze na letišti jsme dle jasných tahačáků identifikovali pelhřimovský lezce. Veselé přivítání, všichni se totiž víceméně známe. Na podzim na bivaku pod Frýdlanstkým cimbuřím a nyní letíme přes půl světa do stejného údolí.

Vakcína sem, vakcína tam

Společenské překvapení mě trochu staví na nohy. Na letišti to potřebuji jako sůl. Den před odletem jsem si nechal píchnout tetanus, údajně nevinnou vakcínu. Ono je to dneska s tím očkováním celé takové nevinné, že. Výsledkem byly horečky a zcela nepoužitelný člověk, který nevěděl, zda vůbec odletí. Tento jeho pocit ještě zesílil ve chvíli, kdy mu nepřišel výsledek covid testu, na který si prvně v životě s krajní nevolí poctivě zašel. Jak to vyřešil, zůstane raději záhadou.

Psi štěkají, karavana jede dál

Z Oše do horské vesničky Ozgoruš  je to sice jen něco přes dvě stě kilometrů, ale díky stavu silnic, plynulosti provozu ve městech a vojensko-byrokratickým zastávkám to i místnímu řidiči trvá asi sedm hodin. Je už noc, kdy konečně vylézáme z dodávky na dvorku v Ozgoruši, odkud další den vyrazíme již pěšky. Rychlá večeře, nějaká konverzace s hostitelem a rychle spát. Spí se krásně, ve vzduchu jsou cítit hory a já se hrozně těším, až je ráno uvidím.

Ráno vidím hlavně složité nakládání zvířat. Co kdo a jak ponese, zmatek. Hory tu jsou taky, ale je to zatím takový vyprahlý, neestetický rozchrast. Hned první den nás čeká sedlo s výškou přes 3700 m. To je tak jediné, co mě žene, jelikož mě hrozně baví chodit do výšek, ve kterých jsem nikdy nebyl. Ani nevím, co si od toho slibuju. Vycházíme z výšky asi 1400 m, takže máme před sebou docela perný den. Zvířat je mi hrozně líto. „Kůň pletl nohama, pitomej svět.“ Navíc mě deptá pocit, že se tu procházím jak nějaký vycházkář. Svoje největší hory v životě projdu bez pořádného batohu na hrbu. Po očkování si však stále připadám jako Frodo Pytlík po bodnutí nazgúlem. A krajina a pocity se od Mordoru příliš neliší. Onen ne příliš vábný rozchrast nás provází celý den. Dvoudenní trek je náročný, ale člověk při něm alespoň pozná nějaké cizokrajné krajiny. Ano, bylo by pěkné se přemístit z letiště rovnou pod skálu, ale nehledě na eticko- ideologické otázky by to byla škoda. Takto alespoň trochu vnímáme principy a proměny krajiny, ve které jsme se ocitli.

Příchod do údolí Kara-Suu byl krásný zážitek - ve večerním sluníčku se pozvolna vynořila úžasná, sněhobílá pyramida Pik Pyramidalnyj (5509 m), jež uzavírá celé údolí. Zmoženě se opírám o hůlky a jako uhranutý sleduji majestátnou horu. Pokud se sem ještě někdy dostanu, tak určitě ne jenom za skalním lezením. Pyramidu považuji za nejkrásnější horu, kterou jsem dosud spatřil.

Kluci z Pelhřimova se vydávají do vedlejšího Ak-Suu, my pokračujeme proti proudu řeky. Přátelské loučení, přání si štěstí a radost nad skoro dosaženým cílem cesty. Rozpačitější je přivítání v základním táboře. Je kompletně ruský a jediný, kdo se z nás všech dokázal rychle a dobře aklimatizovat, byl Góša. Možná to bude tím, že pochází z Krasnojarsku. 

Rekreační ozdravný pobyt? To snad ne.

Následující dny ležím ve stínu, pospávám, a když na mne začne svítit moc slunce, tak se silou vůle přemístím o kus dál. Přičítám to únavě z treku a nenápadným střevním potížím nevěnuji moc pozornosti. Na otázku kamarádů, jak mi je vždy odpovím: „o něco lépe než včera.“ Někdy tomu i sám věřím. To se mění třetí den. Při výpravě pro chlebovou placku k místnímu pastevci se poněkud zelený Standa zeptá: „Dane, nevíš, co děláme špatně, že nás tak bolí břicho?“. Do tábora jsme se s ukořistěným pečivem vlekli celou věčnost, držíce za spodní část břicha. Namnožené střevní breberky dosáhli bojového počtu. „Tyjo, už nikdy neodmítnu dva velký rumy naráz, oproti tomuhle budu mít v břiše jako v pokojíčku“, zapřísahávám se a snažím se polknout aspoň doušek mateřídouškového čaje. Většina se ve mně moc neohřeje.

Bláňa a Standa na tom nejsou o nic lépe. Přerozdělujeme naše zásoby Smecty a protiprůjmových prášků. Zdrženlivost vůči farmaceutickým produktům jde stranou, polykáme vše, co máme. O řád a doplnění zásob o další pilulky se postará sympatická Ruska Anna, které patří, spolu se všudypřítomnou mateřídouškou, hlavní dík za naše uzdravení. Pošleme ji alespoň pohled. Bylinky, pilulky, a převařená voda s trochou chleba. Co víc si přát.

Kůra zabírá. Za dva dny si z poklesu opatrnosti a vůle nechávám nalít, již na první pohled, velmi dietní polévku. Na hladině plují koláče skopového tuku, pod hladinu jen nenápadně zajíždím lžící a s myšlenkami na domov nepřítomně přežvykuji. Nebyl bych to já, kdyby mi to nakonec nezachutnalo. Dokonce navazuji i konverzaci s jejími tvůrci, s kazašskými horolezci. „Hey guys, very nice soup, really!“ Asi jsem ale nasadil moc po americku, jelikož rozhovor dále nepokračoval. Kazašská polévka mě však zcela proti všem pravidlům organismu spravila.

Lazare vstaň, vezmi své cajky a nastup do stěny!

Ač ráno trošku zabloudíme, tak nástup odsýpá dobře. Po dnech nicnedělání a válení se ve spacáku, pohyb a měnící se scenérie údolí působí jako včerejší polévka. Je to dobrý! Jdeme na typickou místní rozlezovku - cesta Diagonale (7a, 550m) na Yellow wall (3800m). Parametry a stěna z dálky budí respekt, ale realita je asi taková, že být to v Ádru, tak to za těch VIIa není ani náhodou.

Nástupové délky mě baví nejvíce, jednak konečně lezeme, výhledy jsou impozantní a čtyřkové délky osvěžuje protékající potůček. Lezeme souběžně, je to přesně ta komfortní obtížnost k tomu určená, nemá cenu štandovat. To učiníme až pod klíčovou délkou. Ubíhající spára se nakloní do lehkého převísku a ke kvalitě skály hodnocené jako „středně dobrý“ se přidává „středně hnusný“. Dojem drobivé a nepříjemně špinavé skály dotváří zpuchřelá hákovací smyčka v jediném nýtu cesty. Nic moc. Pár temp v nepříjemné spáře, potýkání se s erárkou, ucpávající nýt a relativní dolez po oblinách. A je po všem.

Tedy až na výškové metry, které spolu s mými útočnými lezečkami tvoří hlavní obtíže cesty. Kdybych to věděl, tak lezu v pohorkách. Takhle většinu cesty škobrtám v polo vyzutých lezkách. Tím se před na jedno lano navázaným Góšou příliš nechlubím. Pokud by někdo po absolvování této cesty získal pocit, že leze 7a, bude mít ve většině okolních 6b vážný problém. Jde jen o jednu těžší délku v okolní chodecké omáčce.

Na vrchol dolézáme sólo a bos. Při výborné tofu paštice (2. pořádné jídlo po x dnech) obdivujeme výhledy.

Ač cesta byla lezecky nic moc, tak vrchol poskytoval nejlepší výhledy. Jako na dlani se nám vyjevuje celé pohoří Kara-Suu - Pik 1000, Pik 4810, Asán a Pikem Pyramidalnyjm, který svou třpytivou ledovou masou uzavírá celé panorama. Nás nejvíce zajímá Asán, jelikož na něj mají vést naše kroky v dalších dnech. Lehce deštivý sestup sutí a posléze rozkvetlými loukami. Ten Asán bude jinačí kafe.

Po dni odpočinku vyrážíme. Od rána jsem v jednom kuse něco jedl, takže vyrážíme později, než bylo původně v plánu.

Jsem rád za dešťové přeháňky, které nás po chvíli výšlapu donutí hledat přístřeší pod stromy arča, které by si získaly srdce každého bonsajisty. Alespoň mi trochu slehne. Jdeme asi dvě hodiny. Přístup jsme si plánovali předevčírem z vrcholu Yellow Wall, ale ve zdejších rozměrech trochu tápeme. Potřebujeme se dostat na bivakovací terasu, ze které ráno začneme rovnou lézt. To předpokládá nepříjemné plotny, které s těžkými batohy dotváří podvečerní atmosféru k dokonalosti. Jak se další den vrátíme pro stan a spacáky? Rusové, kteří nám radili, co a jak, lezli samozřejmě na těžko, tudíž co si přitáhli, si i vytáhli nahoru a posléze s tím slanili na druhou stranu kopce. Což po zkušenostech ze zvláště horních partií stěny moc nechápu. Nejrůznější kouty, hřebínky a nepříliš pevný matroš. Tahat svini musel být zážitek na druhou.

Budíček před pátou nás vyhání z tepla spacáků a začíná typický ranní frmol násobený snahou se zahřát. Balení, vaření, krmení se. Problém báglu se stanem, spacáky a jinou nepotřebnou zátěží je vyřešen - všechno prostě posíláme do údolí volným pádem. Aby ten pád byl co nejvolnější, tak vyrábím slanění a sjíždím do místa, odkud mohu let jakž takž kontrolovat. „Míra Šmíd ho na Ama Dablam hodil kilometr a taky ho našel (roztrhaný a poloprázdný), tak co“, uklidňuji se zkušenostmi legendy. Až na ulítlou pláštěnku se akce daří- batoh na nás čeká na začátku žlabu nad morénou, což nám ušetří namáhavé a nebezpečné lezení.

Cesta Alperein route (6c+, 900m) je jasná, logická linie vedoucí po jihozápadní hraně Asánu (4230 m). V plánu je lézt co nejvíc na lehko. Jsme však realisté a tušíme, že bivaku se nevyhneme, tudíž přibalujeme nejnutnější propriety reprezentované Jetboilem, polévkou a podvlíkačkami. Odsouhlasili jsme si přežití v pouhých emergency pytlích, díky čemuž velikost batohů umožňuje pohodové lezení. Začínáme chvíli po půl sedmé. Počátečních dvě stě metrů spáry nelze přehlédnout a při troše uvažování je i bloudění v jednotlivých délkách poněkud nepravděpodobné. Hned ze začátku se nám však kvůli přehlédnutí štandu daří rozčlenit délky.

Při nápravě vylezením délky a půl mi jednou nevystačí lano a podruhé materiál v podobě velkých friendů. To na sebe plynule navazuje. Napřed jsem s koncem lana nucen zaštandovat ve vlastním. Góša, i přes mé návrhy, že by bylo dobré mi předat matroš a že „mám fakt dobrej štand“ trvá pak na tom, že bude jistit z regulérního štandu asi 15 metrů pode mnou. „No co, hlavně ať už lezeme.“

Soukám se převislou širočinou směle vzhůru. Nadlézám vklíněný klacek, poslední to jištění v čím dál mocnější širočině. „Tyjo, to vypadá jako ta nejtěžší délka. Neměl bych se vrátit pro velké friendy?“ S pokleslou hrdostí to zkouším dál, ale když se ocitám šest, sedm metrů nad obhozenou větví stromu arča, rozhoduji se pro ústup. Ještě že. Opravdu crux cesty. Ale jaký! Kýčovitá, mírně převislá širočina v nádherné žule, v jejímž závěru ožívají předtuchy nekontrolovatelného pádu. Ještě, že jsem se vrátil pro toho čtyřkového kámoše.

Nejtěžší (a objektivně nejhezčí) lezení končí zhruba s osmou až desátou délkou.  Kdybych nad sebou netušil nejmíň půl kilometr dalšího lezení, tak si to užívám. Začíná mi však dělat starost čas a počasí.

Dolézám na velkou polici, odkud se dá ještě údajně slanit k nástupu. Po docela dlouhé době přilézá Góša a nestačím se divit - z jeho pravé ruky crčí krev, dokonce tolik, že vytahujeme lékárničku a jsem nucen přemýšlet nad tím, jak utáhnout roztřepený obvaz na končetině osoby proti mně stojící. Perspektiva mě mate a nejde mi to.

Mokro všude, zablácený střevíc bude

Po odborném ošetření začíná pršet. Následné kroupy plynule přecházejí v mokrý sníh. Debatujeme nad otázkou slanění. Já bych byl pro, ale Góša tvrdí, že to nepůjde. Ano, bylo by to docela komplikované, zvláště první délky by vyžadovaly štěstí a dobrou orientaci, což s nastupující mlhou rozhoduje. Lezeme dál s tím, že bude ten náš vytoužený „emergency“ bivak.

S pršo-sněhem, Góšovou rukou a nastupující únavou se náš postup velmi zpomalil. Děsím se hlavně plotnových a stěnových pasáží. Jednak se v nich ztrácím, ale hlavně přirozeně kloužou. „Sakra, když už kydá, tak by to mohlo zůstávat. Když už, tak už.“ Je to jako doma o Vánocích - začne se sypat kýčovitý sníh, naděje na bílý Štědrý den alá pan Lada, ráno se však venku válí pouhá mokrá břečka, která postupně taje a odhaluje patlavé bahno. Přesně v této břečce lezeme po zbytek odpoledne. Až na jeden stěnový traverz je však obtížnost milosrdná a pohybuje se okolo 6a. Góša v něm smekne, hodí docela děsivý pendl a ztratí rukavici. Vzhledem k panující podmínce je nejvyšší čas hledat místo pro bivak.

Plánovaná nouze

Dědeček mi vždycky říká: „No to by sis měl napřed aspoň jednou vyzkoušet, ten bivak, abys věděl co a jak. To my…“ Já ho vždycky odbydu slovy: „Dědo, až k tomu dojde, tak k tomu dojde, nebudu takovou pakárnu ještě trénovat.“ A hle, ono k tomu došlo! Nebudu však zapírat, že jsem se na podobnou situaci jaksi zvráceně i trochu těšil, protože teď to konečně je „jako v těch knížkách a videjáčích“. A co víc, nemáme na vybranou. Dostatečná police nám po dvou hodinách stírání snížku ze suti a vybírání kaluží, poskytuje i vodu. Večer tak nabírá komfortní obrátky - neprší, nesněží a dobře se bavíme chroupáním různě velkých valounů s čínskou polévkou. Trochu připomínají krutony. Zalezeme do jednoho emergency žďáráku a sdílíme tělesné teplo. Ach jo.

Oceňuji novou péřovku Xeros jacket od Mountain Equipment s goretexovou membránou. Jako kdyby nestačilo, že mrzne, v pytli se totiž sráží kondenzace, která Góšovu negoretexovou péřovku mění v nehřející kus hadru. Já díky nové bundě i spím a popravdě mě nejvíc obtěžuje absence polštáře.

Ráno jak má být

Ráno kromě čaje, dvou tyčinek a pytlíčku hořčíku nic moc nehřeje.

Zavrhuji zmrzlé lezečky a lezu normálně v pohorkách. Čeká nás obrovský, notně rozlámaný kout. Kýčovitá, krásná žula ze včerejších délek je minulostí. Alespoň jasná linie a už žádné klasifikačně těžké lezení, maximálně kolem 6a. Dle hesla: „vaše sračky, naše kačky“ směle vzhůru! Góša však, se zraněnou rukou, po zmrzlé noci a přibývající výškou, leze čím dál pomaleji. Vzhledem k vývoji počasí a našim stravovacím možnostem bych chtěl spíš zrychlit. Celé dopoledne nesundávám péřovku. „Ještě, že je to ta stinná stěna, co, tolik toho nevypotíme a neotečou nám nohy.“

Když pořád operuji tím Adršpachem, tak ten jsem si vybral v předposlední délce. V rámci zrychlení již odmítám spekulovat nad správností postupu a valím co možná nejpříměji nahoru. Zaledněný komín se čím dál víc zužuje.

Vejdu se? Postupně sundávám batoh, přilbu a friendy ze sedáku. Za poslední měsíc mám v tomto „převlékání za jízdy“ již dobrou praxi. Portalet s cestou Etat de Choc byla dobrá příprava. Slézat by bylo peklo, jen to ne. Ve správném úhlu a s hlubokým výdechem se prodírám na štand. To bylo o fous. Krátká, rozlámaná traverzová délka končí v sedle mezi vrcholem Asánu a sousedního Usenu. Pohltí nás nekompromisní masa Piku 4810. Spolu se zbývajícími kopci se ocitáme v bezprecedentním sevření žuly, ze kterého není úniku.

I v tom Yosemitu to snad není tak drtivé a konečné. Stromy, louky, kosodřevina, alespoň něco. Tady kromě pár fleků sněhu nic jiného prostě není. A ty kontury, vzdálenosti, poměry. Výjev dokresluje šedá obloha s pomalu se ženoucím deštěm. Fleky sněhu využíváme na čaj. Chvátáme na vrchol, docela dýcháme. Jsme na něm chvíli po poledni a necítíme potřebu se moc zdržovat.

Slanění je typická, vytrvalostní otrava znásobená únavou a plotnami s volnými kameny. Dolina se blíží jen pomalu. Pod posledním slaněním ze sebe strhávám sedák a sám se vydávám na další štaci pro naše svržené věci. Dost chvátám, jsem si vědom, že jsme notně přetáhli domluvený „no problem limit“ a poslední co bych chtěl, je přidělávat ještě větší starosti kamarádům. Pádím sutí, co to dá. Ještě, že mě to pořád tak baví, jinak bych už nemohl. Spouští se liják. Svěřuji se zvířecí stezce, která mne bezpečně vede úbočím Asánu a ušetří mi dost výškových metrů. U batohu jsem nad očekávání rychle. Rázem přestává pršet a s deštěm pomalu odchází i mé nadšení. Naštěstí však po moréně přichází Standa s Blankou a šťastné shledání mi vlije novou krev do žil, dnes už však poslední.

Přesun

Po dvou dnech restu jsme zabalili naše fidlátka a pomalu se vydali do sousedního údolí, do Ak-Suu. Standa s Bláňou vyrazili už o den dříve. Těším se, chci za sebou nechat proležené dny, nepříliš hezkou Yellow Wall a ruské osazenstvo campu. Pochod je to náročný, táhneme každý přes třicet kilo, Góša navíc v tahačáku bez bederáku. Šlapeme do večera. Cestou kupujeme alespoň výborné máslo. Zase prší. Když však přicházím do našeho nového bejsu, zmocní se mě příjemný pocit a přesvědčení, že tady to bude o dost lepší. Osazenstvem, krajinou a hlavně Perestrojkou crack, která vede na místní kopec Russian Tower (4240 m). O zážitcích v této úžasné cestě brzy vyjde článek v Montaně. Nyní tedy ve zkratce.

Perestrojka crack – perla oblasti

Leze se zpravidla 3 dny, Lynn Hill v roce 1995 udělala její druhý volný přelez a celá cesta se vyznačuje kromobyčejnou krásou. Protože si tu krásu chceme opravdu užít, vyrážíme ve stylu „fast and light“. Spíme v sedle pod nástupem.

Ráno v 6:18 nabíháme do největší stěny, co jsme kdy oba lezli (já i co viděl). Prvních šest délek tvoří vskutku namlsávací rozlez - obrovská, mírně ukloněná plotna protkaná barevnými žilami a hlavně úžasnou spárou. Rozměrově od pohodové prstovky po ještě komfortnější širočinku. Obtížnost? Nic oslnivého, maximálně 6a. Estetika, zážitkovost? Značná. Užíváme si rozlet, který trochu brzdí širočina za 6b+. A to hlavně svou délkou - měří něco kolem 62 metrů.

Po zajímavém, soukavém komínu nás pár lehčích délek dovádí pod klíč celé cesty - pod dvě délky, jejichž klasa dle různých zdrojů kolísá mezi 7a a 7b. První si bere na starost Standa, druhou já. Dobrá volba, oběma nám ta naše sedí a čistota týmového flashe je tak zachována. Navíc předbíháme tým těžkotonážních Rakušanů.

Ještě jedno Standovo vypečené 6b+ a terén umožňuje zrychlit. Vzhledem k výšce a únavě tedy spíše udržet stávající tempo. Daří se, na vrcholu shledáváme čas 17:58. Ty časové číslice udávám s lehkou nadsázkou - normálně bych napsal „nástup kolem půl sedmé a vrchol před pátou“. Ale když už, tak už, ne?

Slanění se protáhlo zhruba do půl jedenácté. Po pauze s Travellunchem se vydáváme sutí do basecampu, kam docházíme kolem půlnoci a zakončujeme tak jeden z mých nejlepších lezeckých dnů. Byl pěkně dlouhý.

Jdeme nakupovat, nejen pouze očumovat

Další den, po zaslouženém spánku, jdeme na čaj a pro chleba k místnímu pastevci Kamalovi.  To znamená přebrodit docela prudkou ledovcovou řeku. Ve třech lidech tak akorát. Občerstvení vedle kalorií ze slazeného čaje, smetany a čerstvého chleba přináší samozřejmě i osvěžení kulturní, ale nám se Standou trochu dělá starost průtok řeky. Oprávněně.  Až si zase například na Vysočině budou stěžovat na špatnou dostupnost základních služeb, poslal bych je ke Kamalovi pro chleba. Vhodný zpátečný brod, který jsme ve čtyřech lidech s obtížemi zdolali, jsme hledali přes hodinu.

Ne každé zlato se třpytívá

U snídaně padají mé plány na další, jistě zasloužený, rest day. Po Perestrojce mám nárok. Maďar Daniel však nemá opět s kým lízt a tak se snaží. „What about climb something shorter today? I know about something.“ Vůbec se mi nechce. Lízt, vystavovat se nebezpečenství a do toho konverzovat s cizím Maďarem. Je sice asi dobrý cyklista (přijel z Maďarska na kole), ale asi ne příliš dobrý lezec. Uzemní mě však slovy: „Hey, Dan last day of good weather today! You said me yesterday.“ Aha, no to je pravda a jak bychom se shodli s kamarádem Zdenálem - nejsme tu přeci na rekreaci.

Nastupujeme troufale pozdě, ale jsem přesvědčen, že cestu stihneme rychle. Musíme, nemám náladu. „Hey Danny, no falling, no bivacs, no problems, ok?“, vyjasňujeme si nadcházející program. Lezeme varianty variant na Central Pyramid (3400m)- ve zdejším měřítku dosti nevýrazný pahorek. V plotnách, které oplývají vzdušnými odlezy se snažíme lézt jakousi cestu za 6c. Orientací je nám cesta Bicha Bolla, která se zde leze nejčastěji a disponuje proto solidními štandy. Tudíž pokaždé, když narazím na dobrý štand, tak vím, že jsem špatně. Sedí to až nahoru.

Plotny a jištění v nich obsažené mne přenastavuje z módu „restday“ do módu „ ať to hlavně dobře dopadne“. Je to úplně jiný typ lezení, než který jsme tu doposud provozovali. A nohy, nohy pekelně bolí!

V klíčové délce jsem pak lehce na brzdy. Nad nevěrohodným štandem s neozkoušeným Maďarem si špatně nalézám do lámavé stěnky.  Při pohledu na štandovou scenerii 5 metrů pode mnou o to víc svírám lámavé šupinky a hypnotizuji horizontální žábu 2 metry nad hlavou.

„Ty bláho, všichni si myslej, že si čtu pod stromem a já se tady přerazim vo Maďara v plotně.“ Daniel totiž kromě bedlivého jištění naznačuje možnost chycení do holejch. Docela prekérka. Sebezapřením a štastným poměrem šupinek a nepatrných bočáků zandávám spásnou ropuchu a rychle traverzuji k rezavému nýtu. Ten alespoň jistí technický výhlemz přes převísek a problematický, vymačkávací kout.

Kvalita skály se nelepší, spíše se počíná doplňovat nejrozmanitější vegetací. A tak spára za 5+ skýtá fingerlocky v otvorech k nerozeznání od myších děr na rozkvetlé lučině.  A je i docela těžká. Nečekaný spád dne, toto.

Cítím vrchol seberealizace a cesty samotné, takže do poslední lezecké délky pouštím Daniela.  Nějaké nejasnosti ohledně komunikace a lámavosti terénu, ale vzhledem k jeho lezecké úrovni se s tím popasoval hezky, dokonce i  zaštandoval ve vlastním. Pršet začalo tentokrát přesně v okamžiku návratu do campu, čemuž jsem se sám divil. Překvapivě pohodový a hodnotný den.

Dožerem a jdem

Poslední den jsme se místo lezení chopili recyklace zásob zanechaných zde americkou expedicí.  A to včetně jakési pekařské směsi s logem „Codiak cakes“, kterou jsme celé dopoledne opékali na zbytcích oleje a másla. Po koláčcích přišel na řadu obligátní masový kotlík, jelikož v přenechaných zásobách dominovaly také dva soudky naloženého masa.  Bylo to náročné, po našich skromných přídělech a hladových dnech ve stěnách se naše žaludky nestačili divit. „Americké dny v Lidlu“ jsme tomu říkali. Po tom, co jsme sežrali vše, co se dalo, jsme již s klidným svědomím pomalu vyrazili k domovu.