Anča a Ondra přelezli cestu Dionýsos v Petites Jorasses

Stoupa nám vyprávěl, že tam mají spolu se Šatavisem a Miro Peťem prváč. Cestu „Dionýsos“ (800m, 7b/c), skrz největší strop, nejspíš bez přelezu. Dál přichází v úvahu „Anouk” (750m, 6c), vyboltovaná cesta, docela dost plotnová, „Contamine” (800m, V+), stará relativně lehká i lezená klasika či pořádná klasika „Koller” (800m, VI+). Začínáme zjišťovat více informací. Sháníme topa jednotlivých cest, voláme se Standou Mitáčem ohledně cesty Anouk a nakonec se rozhodujeme dát si Contamine, tím nic nezkazíme.

Stoupa nás vyhecoval

Pouštíme se do balení věcí a v tu chvíli nám volá Stoupa: “Vy jste volali, tak co, jdete do těch Jorassů?”

My: “No, jo rádi bychom se tam podívali, zvažovali jsem, že dáme ale spíš toho Contamina.”

Stoupa: “Cože? Jako kdybyste do toho šli na sólo, tak to pochopim, ale takhle... Pojďte do Dionýsa!”

My: “My si řikali, že to tam zajdeme obhlídnout…”

Stoupa: “Není čas na plýtvání silami, jestli je dobrý počasí, tak nalezte do něčeho pořádnýho!”

My: “Dobře, budeme o tom přemýšlet, díky za info…”

Pod Petites Jorasses

A jsme zas na začátku, dilema. Jak to teda uděláme. “No, mě by docela lákalo to zkusit”, oznamuji Ondrovi. Trochu nechápavě se na mě podívá, a pak dodává: “Mě vlastně taky.” Plán je tedy vymyšlen. Teď to vše zrealizovat. Počasí vypadá slibně jen na následující dva dny. Proto se rychle pobalíme a ještě ten den vyrážíme posledním vláčkem na Montevers. Šlapeme několik hodin po ledovci a až za úplné tmy stavíme stan na kousku rovného sněhu přímo pod Petites Jorasses. Večeře, připravit vodu na zítra a spát.

Budíček nastavený na půl pátou. Cloumám s Ondrou, odmítá opustit spacák, pěkně v noci promrzl, na rozdíl ode mne. Já si hověla v pohodlíčku péřového spacáku Glacier W´s 700 od Mountain Equipment. Vařím snídani, pořádně sladkou kašičku a vstát ho donutím až o něco později, teplým šumákem. Už svítá, pobereme věci a upalujeme k nástupu.

Z dálky vidíme lana visící v Anoukovi, vlevo jasný kout kudy vede Contamine. Podle toho i přibližně vyhodnocujeme, kde by mohl být nástup našeho Dionýsa. Překodrcáme se přes nástupovou odtrhovku a začínáme vzlínat jakousi spárou kousek od koutu.

První dva štandy mají být čistě ve vlastním. Zní mi v hlavě Stoupova slova: „V prvních třech délkách se jistojistě ztratíte, nic jsme tam nenechali”. Jak povzbuzující...

Ondra ale vypadá, že linii vcelku trefil, já ve druhé délce trochu zmateně bloumám, ale nakonec to střihnu doprava do nějakého převislého koutu a nechám pokračovat Ondru. Toho čeká nepříliš zajištěný traverz plotnami vlevo. K prvnímu nýtu. Trefil to, není možné! Jsme v cestě!

Oddychneme si a pokračujeme vzhůru. Opět traverzuji a dolézám k velké polici, kde mají kluci kreslený bivak a kde se cesta potkává s Kollerem. Ondru čeká dobrodružství v následujícím kolmém až stropovém koutě. Kratší, avšak o to výživnější délka, opět za 6b. Konečně cvaká nýt nad stropem a odtud vyrážím já do parádní šedesátimetrové trhliny. Celý se to leze na sokola a jak je to ukloněný, krásně se dá stát okolo. Rozhodně nejhezčí délka celý cesty!

Dolézám pod první crux. Lezeme celou dobu v péřovkách, pěkně mrzneme, ale teď přichází chvíle je na vteřinu odhodit. Stěnovo-plotnové 7b, vypadá to parádně. Ondra se do toho pouští a nechává mi svůj bágl na štandu. Jediná délka, ve které kluci nechali dva nýty. Trocha boje, nohy na tření a Oňa oslavuje OS. Další štand se skládá dokonce ze dvou nýtů. Je schovaný přímo pod stropem, druhým cruxem. Dolejzám tam se dvěma batohy na zádech, facha docela, a čumim nahoru, co že mě to čeká. Asi dva metry rozchrastaných spoďáků. No už jsem viděla hezčí cruxové délky, necítím se moc nadšeně. Přeci jen do toho ale nastupuji. Několik minut stepuji nad štandem a snažím se něco kloudného v těžkém záklonu do stropu založit. Montuju tam nakonec dva menší friendy a jdu okusit, zda mě strop udrží.

Sokol ve stropě za spoďáky, jo to zrovna není můj styl, zabírám jako blázen, už se blížím k hraně, ale najednou se se mnou vyrve celé madlo, které žmoulám oběma rukama. “K**va, onsajt v pr…”, zanadávám si trochu a zkouším to hned znovu.

Tentokrát dolejzám až na hranu, chybí mi jen se za ni vykulit a… už se zase houpu v laně. Zkrokuju si to a bez delšího odpočinku dávám hned další pokus, už je dost pozdě, zdržování není na místě. Marně, už mi došlo v bicáku. Pouštím do toho Ondru, na první dolejzá k hraně. “Pojeeď, zaber, hoď tu hranu za sebe, drž to!” Nic i flash v pr… Odpočinek a druhý pokus. Tentokrát všechno klapne, tak jak má, Ondra se nakulí a dolejzá už lehkým nahoru. “Paráda, tak bude RPéčko!”, pomyslím si. Pak mi ale dojde, že musím na druhým nějak vybrat friendy ze stropu a zajistit dopravu obou batohů směrem vzhůru. S totálním vypětím sil strop přehákuju, na několikátý pokus se vykulím do kolmice a úplně mrtvá dolejzám na štand za Ondrou.

Je půl šestý. Jsme zhruba v půlce stěny. Dochází nám, že nemáme šanci to stihnout. Ač jsem úplně hotová, vyrážím dál. Málem padám v následujícím 6béčku, ale nakonec to udržím.

Ještě dvě těžší délky a pak se vydáváme nejpřívětivější cestou vzhůru. To už se začíná stmívat. Jdeme tak nějak kousek Contaminem, kousek nějakou neznámou variantou, prostě nějak ve tmě kličkujeme vrchní částí stěny. Není ani chvilka na odpočinek, jsme odhodláni to dokončit bez bivaku. Už zase nepěkně mrzneme. Posledních několik délek navíc místy pokrývá sníh. Pokaždé už si myslíme, že musí přijít vrchol a zas nic, další štand ve vlastním a pokračujeme dál, ke konci už tahá jen Ondra, mám toho dost. Naštěstí je terén poměrně lehký, tak se nijak výrazně nesekáme. Na vrchol přilejzáme chvíli před jednou hodinou ranní. Rychlé vrcholové selfie, poslední tyčinka a jedem dolu.

Proslaněná noc

Čeká nás asi dvacet slanění cestou Anouk, která má krásně nově vyboltované štandy. Bohužel je tma, cestu neznáme a směr jen tak lehce tušíme. První slanění dobrý, ale už u druhého se sekáme. Ondra se rozhodne přesednout v nějakých skobách s majlonou, asi tudy už někdo slaňoval, pokračujeme a máme štěstí, skutečně se zase napojujeme do Anouka. Jelikož na každém štandu usínám, vyměňuji se s Ondrou a slaňuji první. Následující slanění už jsou o dost příjemnější, je tu víc ploten, sem tam i nýty. Ubíhá to nejlíp, jak může. Jedno slanění za druhým, bohužel se to nedá nijak urychlit, a tak se k věcem pod stěnou dostáváme až zhruba o půl šestý. Přezouváme se a suneme se zpět ke stanu. Přicházíme v půl sedmé ráno, po cestě potkáváme pár nastupujících dvojek, kteří si jdou pro dobrodružství následujícího dne. Zalezeme do stanu, vařím „večeři“ a jdeme si na pár hodinek zdřímnout, než budeme muset dolů, abychom stihli poslední vláček.

Budíček v jedenáct, pobalíme věci a šlapeme dolů po ledovci na Montenvers, jde se mi dobře do té doby, než přijdou potvrzovací výlezové žebříky. Tady se plazím rychlostí slimáka, ale času už máme dost.

Vláček stíháme. Jsme šťastný jak blechy. Je to za náma. Alpinismus. Vlastně můj první alpinistický výstup se vším všudy.

Parádní tradiční cesta s vyrovnaným lezením v obtížnostech 6a-6b v převážně dobré pevné skále s cruxem v devátém stupni obtížnosti a lehkým klasickým dolezem, to vše nad 3000 m n. m. s dlouhým nástupem přes ledovec.