Přelez cesty „Ave Caesar“ 7c+ na Petit Clocher du Portalet

Nejdříve něco pevných dat o cestě samotné. Leze se zhruba 250 metrů vertikály rozdělené do 9 délek. Klasifikace jednotlivých úseků za sebou je: 6b+ (těžší varianta zleva přímého koutku), 6b, 6c, 7b+, 6c, 7c, 7c+, 6b+, 4a (posledních pár metrů na vrchol). Původně bylo v cestě více nýtů. Didier Berthod, autor prvního přelezu této linky (r. 2003) patří ovšem mezi zastánce čistého stylu, a tak dodávané nýty, tam kde se dá zajistit jinak, odstraňuje. 

Na videu (1. díl, 2. díl) z roku 2012 například můžeme vidět tři nýty ve vrcholovém boulderu 7c+ (nejtěžší místo celé cesty). Dnes je tam nenajdeš a já myslím, že to je dobře, ačkoli z tohoto konkrétního místa se v RP stylu stává poměrně vzdušná záležitost. Sám jsem se proletěl dobrých 15m metrů, při pádu z vrchní části. Navrtané zůstaly pouze štandy a několik nýtů je v klíčových úsecích, kde se nedá založit vlastní jištění. Jako lezec narazíš také na zatlučené skoby, které si s chutí můžeš procvaknout. Celkově bych cestu rozhodně označil za bezpečnou. Stačí umět základy práce s friendy a vklíněncemi.

S cestou a alpským lezením vůbec jsem se seznamoval v rámci druhého výjezdu Sokolíků. Měl jsem v plánu dát si první den pouze něco lehkého a příjemného na rozkoukání. Jenže zaprvé, nikdo mi nechtěl věřit, že mám špatnou formu. Zadruhé, první den vypadal jako možná jediný s hezkým počasím a zatřetí, Šimon Janošec o cestě tolik básnil, že zkrátka nebylo zbytí. A tak jsme s Ondrou Haškem společně započali dlouhou a náročnou bitvu o volný přelez.

Začátek mi připadal jako ve snu. Lepší kámen, než místní žulu jsem snad ještě neochutnal! Hrubší struktura a nízká teplota zajišťuje perfektní tření, zároveň jsem ani netrpěl zvýšenou ztrátou kůže. To bylo něco po příjezdu přímo ze zpoceného a klouzavého Saska! Navíc, hned od první délky úžasné lezení, žádný úvodní nebezpečný a nehezký šrot. Jak už to tak bývá, krásné lezení rovná se těžké lezení. Místní klasa rozhodně patří mezi ty tvrdší a leze se opravdu od první až do poslední lanové délky, obě za poctivých 6b+.

„...Ondra dole na štandu však takové štěstí málem neměl, když ho jeden kámen o velikosti zhruba fotbalového míče minul o pouhý půl metr a s hlasitým rachotem se odrazil od štandové police dolů do údolí."

Že se v těchto „lehkých“ délkách dá spadnout, jsme zjistili ve třetí klasifikované jako 6c, kde nám oběma v klíčové sekvenci ujely nohy. Hned po ní se před námi vynořil první opravdový oříšek, spára za 7b+. Začíná nejištěnou širočinou a pokračuje až za boulderem, který uzavřenou spáru oblézá ze stran. Zde najdeš dodané tři nýty a erární friend (ve strachu ho tam zarval rok před námi Šimon).

Na první konec lana se navazuji já a s velkým bojem a dobrodružstvím se mi daří přelez ve stylu on-sight. „Bachaaa!“ Pořádnou dávku dobrodružství nám v podobě obřích kamenů dolů shodili parťáci, sokolíci Ondra Mrklovský a Dan Podráský, kteří zrovna lezli cestou „Etát de Choc“ 7a hned vedle nás. Já se v kritický moment nacházel zastrčený v široké spáře, kde jsem ani nemohl pohnout hlavou, tak jsem ji pouze zastrčil mezi ramena a doufal. Naštěstí mě všechno minulo. Ondra dole na štandu však takové štěstí málem neměl, když ho jeden kámen o velikosti zhruba fotbalového míče minul o pouhý půl metr a s hlasitým rachotem se odrazil od štandové police dolů do údolí. Na veliký bílý flek, jenž na polici kámen zanechal jsme pak všichni koukali se smíšenými pocity. To by Ondru helma nezachránila. 

No lezeme dál. Zase vyvádím já, zase on-sight, ale shodujeme se, že tato délka za 6c obsahující nepříjemnou a trikovou širočinu je z celé cesty nejnepříjemnější a pěkně vyčerpá.

V této fázi za sebou máme pět délek, jsme nad polovinou stěny a teprve teď začíná ta pravá párty. Nad nevyzpytatelným nálezem se skrývá tenoučká prstová spára. Ondrova chvíle. On-sight flow se zastaví a jsou potřeba jiné schopnosti, aneb „A1 je taky styl, vole“. Po dlouhém a útrpném souboji to Ondra probojoval k dalšímu štandu. Na místo přišly i takový srandy jako vytrhávání friendů v pádu. V severní stěně panuje zima, únava a utrpení všeho druhu, tak je to správné lezení v horách, tak jsme šťastní. S elánem zakusuji svoje prsty do tenké trhliny, moje první setkání s tímto rozměrem spáry.

35 m dlouhá převislá spára nás teprve čeká

Jde to celkem intuitivně a flash pokus skončí až v nejtěžší části. Pak dlouho visím v laně a vymýšlím nejlepší sekvenci kroků. Konečně se dostanu na štand za Ondrou, kouknu nad sebe a bum! Že tohle bylo těžký? To možná jo, jenže monstrózní 35 metrů dlouhá převislá spára nade mnou bude určitě aspoň dvakrát tak těžší! Crux pitch, 7c+, seznamte se. No potěš Cézar! 

„Je čas jít, zkusit to zas! K boji vyzývá tvář kamenných mas!“

Kromě spáry nám také shora hrozí temná hmota mraků. Nějakou dobu už jemně prší, což pod převisem necítíme, ale v poslední části stěny spatříme stékající vodu. I vzhledem k pozdní hodině je jasné, že to nestihneme dolézt. Co teď? Můžeme začít slaňovat nebo dám ještě druhý pokus v 7céčku? Nebyl bych to já, kdybych to nezkusil a jak zpívají Stromboli: „Je čas jít, zkusit to zas! K boji vyzývá tvář kamenných mas!“ Dávám do toho všechno a ono to vyjde! Volně přelézám stylem pink-point s předem umístěným jištěním. Dolů slaňujeme v dešti, skoro za tmy a zničení jak borůvky, ale taky šťastní s pocitem, že to stálo za to, a že příště nás to pustí...

Přišel jsem, bojoval jsem, prohrál jsem

Po dvou dnech ve stanu bičovaného dešti zase lezeme! Bojíme se, že spáry Ave Caesara budou ještě mokré, a tak s Ondrou zvolíme taktiku vylézt na vrchol Portaletu nějakou lehčí cestou a proslanit Caesarem. 

V lehkém 6c na jihovýchodní hraně panuje víkendová špička a tak volíme cestu „Espirit de Clocher“ 7a+. Ne tedy zrovna odpočinková trasa, však krásou vyčnívající, jako ostatně všechny na tom šutru. Ve stěně vpravo od nás potkáme místní legendu a také prvovýstupce „Ave Caesara“ Didiera Berthoda. Na dálku si domluvíme sraz na chatě a večer se opravdu potkáme. Krásný a inspirativní člověk s velmi zajímavým životním příběhem. Rozhodně to dodalo komplexnosti zážitku z lezení jeho cesty.

Usiluji o red-point přelez, což je podle mě v tomto případě tak o 20 % obtížnější, než pink-point. Proto strávím určitě dobrou hodinu a půl slaňováním 7c délky. Zkouším různé jištění na různých místech. Musí být co nejspolehlivější, ale zároveň hledám ve spáře skulinky, kde nebude překážet (ani pomáhat) úchopu spáry. Zdaleka ne z každé pozice jsem schopen uvolnit ruku a umístit potřebné friendy nebo vklíněnce. Opravdu se tedy nejedná o jednoduchý problém. Kvůli obtížnosti boulderu na konci spárky jsem také nucen udělat velký odlez od posledního jištění, což při PP stylu není třeba. Zkrátka si to dělám těžký, ale za mě na stylu záleží.

Následující den se jde na věc. Rozhodně s Ondrou nekypíme přebytečnou energií, přeci jen krouháme už pátý den nahoře a ležení ve stanu bez možnosti vyjít ven nás zničilo víc než kdejaký lezení. Věřím však, že na to máme, s trochou štěstí... Tentokrát otáčíme pořadí a Ondra nalézá do 7b+. Abychom to zvládli (s energií i časově), je třeba vylézt všechno na první pokus. Super, Ondra elegantně přelézá a první těžká část je za náma. Pro ušetření síly za parťákem stoupám po laně přes šikovnou pomůcku Tibloc, ale nedoporučuji, vyčerpalo mě to stejně, ne-li víc než lezení.

V nechvalně známé délce za 6c Ondra upustil nějaké jištění, snad první špatné znamení. Máme toho plný kecky. Také 7c v mém podání na první pokus nevychází. Měl jsem smůlu a klíčový finger-lock nedržel. V téhle sekvenci prostě člověk potřebuje trochu štěstí. Na druhý pokus se štěstí dostavuje a vylézám na štand. Svaly to nemilosrdně započítávají do celkové únavy. Přelez spolu s příchodem sluníčka ve mně zase rozdmýchávají plamínek naděje. 

Thin-hand spára a neustálý pocit nejistoty, že můžeš kdykoli vyklouznout

V 7c+ jsme ještě vůbec nebyli (při slaňování jsme pouze koukali a nedotýkali se). První dvě třetiny se leze spárou. Trhlina má pro mě opět neznámý rozměr. Říká se mu thin-hand. Není to na finger-lock ale ještě ani na žábu. Něco mezi tím. Lezení v takové spáře bolí a doprovází ho neustálý pocit nejistoty, že můžeš kdykoli vyklouznout. Chceš se vyhnout takzvanému ždímání, kdy pořád dokola zkoušíš, zdali to náhodou o centimetr vedle nedrží líp…nedrží. Prostě se smířit s nejistotou, zariskovat a lézt co nejrychleji. V každém případě děsně vyčerpávající a na poprvé velice frustrující.

Překonání spárové části na odpočinkové místo v jednom kuse bych označil za dobrý výkon, obtížnostně okolo 7b+. Tím to ovšem nekončí. Spára se jako řeka v deltě rozmělní na několik tenoučkých trhlinek. Také sklon se naklopí do většího převisu tvořícího oblou hranu podobnou břichu. Vznikne boulderová sekvence s bizardními kroky za bočáky, lišty, finger-locky, vše na miniaturních a oblých stupech.

Kromě techniky tady potřebuji i výbušnou sílu a tu už po několika hodinách strádání ve stěně jaksi postrádám. Ondra hned po asi pěti metrech slézá, že ho bolí ruka. Já napoprvé spáru prolezu, ovšem za vydatného klení, strachu a totálního vyčerpání. Situace z prvního pokusu se opakuje a začíná pršet. Nestihneme to dolézt i kdybych to nějakým zázrakem na druhý pokus vylezl. I tak zkouším a alespoň prolezu spáru až do začátku boulderu, tam mi přestanou fungovat ruce a pouštím se. Mám problémy už jenom udržet pozornost, vyčerpaný a demotivovaný.

Cesta zpátky do kempu patřila mezi ty dobrodružnější. Pršelo, rozhostila se tma a my jsme disponovali jen malou záchrannou čelovkou („o svítivosti zhruba 3,5 chcíplé světlušky“). Museli jsme nahoře přes noc nechat friendy v nejtěžší délce a nakonec i lana, která se nám při posledním slanění zasekla na štandu. Kolem lítaly blesky...

Hned druhý den už jsem při odchodu přemýšlel, jak, kdy a s kým se vydám dokončit rozdělanou práci. Děsně nerad nechávám rozvěšené pytle, obzvláště když vím, že na to mám…

Příležitost na odvetu se naskytla již o necelé dva týdny později. Na Portalet mířila parta ve složení: ex-Sokolík Honza „Honzál“ Novák AKA Kapitánskej Spárař, mistr sportu Dušan „Stoupa“ Janák AKA „TT16 (Titanovej Terminátor)“ a kolega Sokolík Ondra „Mrkef“ Mrklovský. Já s Majdou jsme zrovna pobývali v Céüse. Koukám, že má být ideální třídenní okno dobrého počasí, a tak neváhám a přifařujeme se ke klukům. Rozhodl jsem se, že kromě snahy zdolat cestu „Ave Caesar" stylem rotpunkt, zkusím navíc vylézt cestu sám, rozuměj, že každou délku vyvedu já a parťák za mnou poleze jako druholezec. Věděl jsem, že nebude jen tak, najít někoho ochotného být tím druhým, ale Stoupa se ukázal jako charakter a dokonale mě v tomto směru podpořil. Když jsem ho viděl belhat se o berlích k nástupu cesty, trochu jsem pochyboval, zda to zvládne (má za sebou dramatický pád z dvaceti a nohu s příměsí titanu), nicméně nemohl jsem se víc mýlit! Lezl jako drak a věřím, že kdyby v cestě strávil tolik času jako já, určitě by ji vylezl. Upřímně to moc nechápu. Snad ze mě taky bude na starší kolena takový terminátor. Díky ti za skvělé chvíle na štandech!

„Máš všechny karty v ruce“, povzbuzoval mě Ondra (Mrklovský) před pokusem. Jo, skoro všechny. Nejtěžší délku jsem neměl čas pečlivě zkrokovat ani vymyslet umístění jištění a bojím se, že nemám tolik navrch, abych to zvládl hned prvním pokusem. Tahle karta bude divoká. Také potřebuji špetku štěstí, nebo možná jenom nemít smůlu ve všech lanových délkách pod tou nejtěžší. Klíčem bude efektivita a perfektnost.

„Tady v té staré známé vlhké díře na štandu už přece jenom cítím trochu únavy a nervozitu před výkonem."

„Vstávej lenochu!“, Stoupa mě vyhání z tepla spojených spacáků. Velice neochotně se vyhrabu, Majdu nechám ještě spát. Vstáváme brzy, hlavně nechci skončit kvůli tmě jako minule. Déšť by nás tentokrát opravdu neměl překvapit. Již jsem zmiňoval zpomalený přesun k nástupu přes suťovisko. S berlemi to hold nejde tak snadno. Potom už však valíme stěnou ve velice slušném tempu. Leze se mi lehce, přesně vím, kam šlápnout, umístit jištění, co chytnout, je to radost. Dokonce zdaleka nepanuje takové chladno, takže podmínka ideál! Až do sedm céčka šlo všechno jako po másle. Tady v té staré známé vlhké díře na štandu už přece jenom cítím trochu únavy a nervozitu před výkonem. Jsem přesvědčený, že musím přelézt prvním pokusem, jinak nebudu mít sílu na to nejtěžší nahoře. Bojím se toho místa, kde je třeba trocha štěstí, nelze to urvat silou, všechno je to o technice… „No, to bylo těsně!“ Dokonce jsem trochu improvizoval, ale šťastná hvězda se na mě usmála.

Sedím na štandu pod nejtěžší délkou, počasí výborné, čas skvělý, energie tak akorát. Moc lepší už to být nemůže... Jenomže tohle je výkon na mém limitu, nic není jisté. Možná zjistím, že na to teď prostě nemám. Nalézám. Bojuji. Ještě bojuji, ještě trochu! „Áááááá!“. „Škoda!“ Letím z posledních kroků boulderu asi doprostřed spáry, kde sebou tupě plesknu o skálu. Vyčerpáním už ani nenadávám. Na štandu se zhroutím jak hromádka a nechám cestu prolézt kluky, kteří nám celou dobu byli v patách. Cukry, cukry, pití, vydýchat, ještě není konec. Nejvíc mě dobila baterky sranda. Trocha vtípků s klukama mě uvolnilo a hlava si odpočinula. 

Našel jsem flow

Po nějaké době vstávám (ještě, že všechny štandy v Caesarovi jsou police). Tělu už se nechce, tahám to čistě myslí. „Soustřeď se, najdi flow“, opakuji si Stoupova moudrá slova při lezení. Nemít síly nazbyt je nejlepší na lezení spár, to už mám osvědčený. Lezu mnohem uvolněněji, také jsem vymyslel lepší program na vrcholový crux. Boulder přelézám zcela automaticky. Našel jsem flow. Probouzím se až nad bříškem na titěrné poličce, kde se dá odpočinout. Wow! 

Pomalu si uvědomuji, že jsem to dokázal. Teď už jen rychle založit jištění a nepokazit výlez, dá se tam spadnout jak nic. Děsně nejisté kroky jsou teď o nervy a musím krotit svoje emoce, zachovat klidnou hlavu. Ještě výšvih na štandovou polici a „hurááá!“ Dokázal jsem to! Přesně jak jsem si přál. Nádherný pocit satisfakce, štěstí a krásy zaplavuje moje utahané tělo, dokonce i sluníčko se na to zajde podívat, i když ví, že v severní stěně nemá co dělat.

Samozřejmě se na mě zlomyslně směje ještě finálové 6b+. Vím však, že teď už mě na cestě k vrcholu nic nezastaví. Přelézám na on-sight a nakonec se z nepřehledné linie vyklube zase krásné lezení. Při dobírání Stoupy na vršku Portaletu ze mě spadne všechno soustředění a stres. Pozměněnýma očima se rozhlédnu kolem. Krásný den. Krásné hory. Dojde mi, že jsem právě nic nedokázal, hory tady pořád stojí, občas zarachotí nějaký uvolněný šutr. Jen ty lidi se neustále jako pilní mravenečci za něčím ženou, někam lezou, plácají se po ramenou, „dobývají vrcholy“…ale horám? Horám je to fakt jedno.

A tak odcházím. Se smíchem, vzpomínkou a hřejivým pocitem, který přetrvává až doteď.

Díky, že jste to dočetli až sem, vím bylo to dlouhý.

Chtěl bych se poděkovat všem lidem, co se zúčastnili zmíněných dobrodružství, za super kamarádství a podporu. Dík patří také sponzorům, kteří nás sokolíky laskavě vybavili. Skvělé tyčinky od Chimpanzee potěšili mlsné jazýčky, špičkové oblečení Mountain Equipment ochránilo před dešti (když jsme ho zrovna měli s sebou) a friendům, vklíněncům a smícím od Rock Empire jsme důvěřovali svými životy. No a lana Tendon jsou prostě základ.

Horám Zdar!