Gruzie: Sníh, laviny a mizející ledovce na pomezí Evropy a Asie

Gruzínský Kavkaz se v posledních letech stal magnetem pro freeridery a skialpinisty z celého světa. Tato oblast má však svá specifika a jelikož zde nefunguje klasická lavinová služba jako třeba v Evropě nebo v Americe, tak je vhodná spíše pro zkušené freeridery a skialpinisty. Gruzie je zemi extrémů, kde na relativně malém území můžeme zkusit několik typů sněhové pokrývky. Pokud chcete v tomto divokém terénu lyžovat bezpečně a najít ten nejlepší sníh, musíte pochopit, jak zdejší hory fungují a jaké faktory nejvíce ovlivňují kvalitu sněhu.

Gruzie leží na unikátním klimatickém rozhraní, které zemi rozděluje na dvě zcela odlišné klimatické oblasti. Západní část země je pod dominantním vlivem Černého moře, což přináší vlhké, subtropické klima s extrémními úhrny srážek, které mohou v horách přesahovat i 3000 mm ročně. Naopak východ země, ležící ve srážkovém stínu, má výrazné kontinentální rysy. To znamená, že východní nížiny a horská údolí jsou mnohem sušší, s ročními úhrny srážek padajícími k 400–800 mm, a vyznačují se výrazně většími teplotními výkyvy a delšími periodami třeskutých mrazů.

Hlavním architektem gruzínského počasí je samotná topografie. Masiv Velkého Kavkazu (s vrcholy přes 5000 m n. m.) funguje jako neprostupná hradba, která na severu blokuje průnik studených arktických a sibiřských vzduchových mas, a naopak na svých západních a jihozápadních návětrných svazích zachytává vlhkost z černomořských cyklon (tlakových níží). Když tyto vzduchové masy narazí na hory, kde vzduch vystoupá po návětrné straně hory a poté dojde k prudkému ochlazení a kondenzaci (orografický efekt), což v zimě generuje extrémní množství sněhových srážek.

Klíčovou roli hraje také Suramský (Lichský) hřbet, který fyzicky spojuje Velký a Malý Kavkaz a tvoří přirozené rozvodí. Právě tento hřbet je onou "zdí", o kterou se zastavuje většina vlhkosti od západu, a vytváří tak ostrý přechod do kontinentálního klimatu na východě.

Rozmanitost Kavkazu znamená, že zatímco v jednom regionu bojujete s těžkým mokrým sněhem, o pár desítek kilometrů jinde můžete lyžovat v prachovém peří.

Západní Velký Kavkaz (Svanetie: Mestia, Tetnuldi)

Svanetie kombinuje vysokou nadmořskou výšku s masivním přísunem mořské vlhkosti. Sněhová pokrývka zde běžně dosahuje úctyhodných 4 až 5 metrů, ve vyšších oblastech dokonce až 7,5 metru. Sníh zde padá často v obrovských objemech, ale díky mírnějším teplotám (v porovnání s východem) má tendenci rychleji sedat a stabilizovat se.

• Ideální podmínky: Pro milovníky freeridu a hlubokého prašanu je absolutním vrcholem přelom ledna a února, kdy napadají obrovské objemy sněhu (viz. obrázek 1). Na skialpinismus a jarní firnové túry se Svanetie perfektně hodí v březnu a dubnu, kdy je sníh homogenizovaný a dny jsou delší.

Střední a Východní Velký Kavkaz (Gudauri, Kazbegi)

Topograficky odstíněné regiony ležící východně od Jvarského průsmyku (Džvari). Srážek je tu podstatně méně, průměrná sněhová základna mnohdy osciluje jen mezi 50 a 115 centimetry, ale dlouhé periody silných mrazů udržují sníh suchý a neuvěřitelně lehký.

• Ideální podmínky: Nejlepší sněhové okno se otevírá statisticky až na přelomu února a března, kdy sem posun vlhčích vzdušných mas přináší intenzivní sněžení. Vysoká nadmořská výška (až 3276 m n. m. v Gudauri) umožňuje kvalitní freeride i skialp ještě v dubnu.

Malý Kavkaz (Bakuriani)
Oblast s nižší nadmořskou výškou (vrcholy do 2700 m) a přechodným klimatem. Sněhové úhrny jsou zde mírnější a díky zalesněnému charakteru svahů méně podléhají větrné erozi.

• Ideální podmínky: Výborná volba pro dny s horší viditelností a rodinné lyžování. Nejstabilnější sněhové podmínky zde panují v průběhu února.

Horská Adžárie (Goderdzi, Bakhmaro)

Goderdzi a Bakhmaro jsou první na ráně černomořským srážkám. Tento tzv. "lake effect" přináší velké akumulace – např. na Goderdzi byl v březnu 1997 naměřen absolutní extrém 510 cm sněhu. Sníh je ale ovlivněn mořem, tzn. je vlhký, těžký a padá ve formě velkých vloček.

• Ideální podmínky: Prozkoumejte tyto oblasti v prosinci a lednu, kdy jsou teploty nejnižší. Na jaře sníh kvůli nižší nadmořské výšce velmi rychle těžkne a degraduje.

Obrázek 1. - Vývoj sněhové pokrývky během zimních měsíců v horských oblastech Gruzie. Jak je možné pozorovat, během všech zimních měsíců dochází k postupnému snižování výšky sněhové pokrývky, nejvíce v březnu, nejméně v lednu. Jak jsme zmiňovali výše, nejjistějším obdobím pro návštěvu Gruzie v kontextu zimních sportů se jeví únor - to potvrzují i výšky sněhové pokrývky za posledních 75 let. Zdrojem dat je dataset ERA5-Land v měsíčním kroku, ze kterého byly staženy údaje pro celou plochu Gruzie. Horské oblasti jsou reprezentovany horním 20. percentilem, čili hodnotou, která rozděluje soubor dat na dvě části a 20 % všech hodnot v souboru je větších nebo rovných této hodnotě. 

Obrázek 2. - Popis: V nejnižších polohách (200-400 m n.m.) se sníh vyskytuje od poloviny listopadu maximálně do konce března a sněhová sezóna se zde nejen zkracuje v posledních 25 letech, ale také se vrchol sezóny posunuje zhruba o měsíc dopředu. Ve vyšších polohách (700-900 m n.m a 2200-2400 m n.m.) se sníh vyskytuje od poloviny října do června nicméně v posledních 25 letech dochází k mírnému zkrácení sněhové sezóny. V nejvyšších polohách 4000-4200 m .n.m. se sníh začíná vyskytovat už na konci září a má tendenci vymizet  začátkem července. Délka sněhové sezóny posledních 25 let je v těchto nadmořských výškách celkem stabilní v porovnání s dvěma předchozími.

Disclaimer: tento graf neříká nic o výšce sněhu, pouze zobrazuje rozložení jeho výskytu v čase. Tento graf funguje jako „mapa koncentrace“ dat: čím vyšší je plynulá křivka v určitém bodě, tím častěji se tam sníh vyskytuje. Zatímco vysoké vrcholy značí typické a nejběžnější výsledky, nízké plochy a „chvosty“ grafu ukazují na jevy, které jsou vzácné. Celkový tvar křivky tak na první pohled prozradí, zda jsou data soustředěna kolem jednoho středu, nebo zda jsou široce rozprostřena. Bílá vertikální plná čára rozděluje sněhovou sezónu na dva přesně dlouhé úseky. Bílé vertikální čárkované čáry pokrývají sezónu od 10% do 90%. Zdrojem dat je dataset ERA5-Land v hodinovém kroku, který byl dále agregován do denního kroku. Jako výskyt sněhu v daném čase byla považována prostorová buňka s alespoň 80% pokryvem sněhu.

S odlišným typem sněhu přicházejí zcela odlišné lavinové problémy, které byste jako zkušení jezdci měli znát:

• Gudauri a Kazbegi na východě: Kvůli mělké sněhové pokrývce a silným nočním mrazům můžeme ve sněhu pozorovat teplotní gradient (tj. velký teplotní rozdíl mezi povrchem sněhu a spodní vrstvou u země). To vede k rozvoji konstruktivní metamorfózy (výstavbové přeměny) a tvorbě tzv. pohárkové krystaly v nižších sněhových vrstvách. Tato vrstva, která se v angličtině nazývá persistent weak layer (PWL) - jelikož má dlouhotrvající charakter týdnů až měsíců, kdy se “odmítá” spojit s přilehlými sněhovými vrstvami,) funguje jako kuličkové ložisko, po které snadno ujede tvrdší deska nad ní. Je to absolutně nejzrádnější lavinový problém, protože, jak již bylo zmíněno, skrytá vrstva může přetrvávat i celou zimu a desku snadno odpálí jediný lyžař i několik týdnů po sněžení. Dalším zabijákem jsou zde tvrdé naváté desky, které často vytváří silné západní větry.
  
  
• Svanetie na západě: Hlavním problémem jsou masivní laviny z nového sněhu bezprostředně po sněhových srážkách. Během jasných mrazivých nocí se zde na povrchu může vytvořit povrchová jinovatka, která po zasněžení tvoří kritickou kluznou plochu (viz PWL výše). Na druhou stranu, pokud se oteplí tak jsou  běžné mokré jarní laviny.
  
  
• Adžárie (Goderdzi): Kvůli oceánskému klimatu je častým jevem fenomén tzv. rain-on-snow (jev, při kterém prší na sníh), který se může vyskytnout i uprostřed zimy. Voda profil extrémně zatíží a často vytváří kluznou plochu na rozhraní vrstev, což vede k těžkým, mokrým lavinám.

Lavinová aktivita v Gruzii je obrovská. Analýzy uvádějí, že přibližně 56 % hornatého území státu pokrývají svahy náchylné k uvolnění lavin. Gruzínský lavinový katastr eviduje více než 5 000 lavinových drah, přičemž přes 1 100 z nich představuje přímé riziko pro infrastrukturu a osídlení.

Historie pamatuje děsivé "lavinové zimy". Katastrofické laviny udeřily v sezónách 1970/71, 1975/76 a zejména v roce 1986/87 (známém jako Rok Bílé smrti). Během ledna 1987 spadlo napříč Svanetií a Adžárií obrovské množství lavin, které si vyžádaly minimálně 80 (některé zdroje uvádějí i přes 100) obětí, zničily tisíce domů a vynutily si přesídlení více než 20 000 obyvatel jako tzv. eko-migrantů do nížin. Celkové materiální škody přesáhly půl miliardy dolarů.

Pojďme se podívat na to, jak funguje současný preventivní systém. Gruzie se odklání od historického reaktivního přístupu a implementuje moderní varovné systémy s podporou OSN a švýcarského institutu SLF Davos. Za monitoring zodpovídá National Environmental Agency (NEA), která sdílí data s krizovými složkami přes systém MHDRIS. Specialisté NEA pro terénní průzkum kritických zón (např. ohrožený silniční tah Kobi-Gudauri) nasazují sněžné skútry a drony (např. DJI Mavic 3) pro rychlé zhodnocení náběhových pásem lavin.

Je však nutné přiznat tvrdou realitu: v Gruzii dosud neexistuje plně funkční, veřejně dostupný regionální lavinový bulletin pokrývající detailně aktivity ve volném terénu ve stylu alpských zemí. Lokální informace a odhady stupně lavinového nebezpečí pro Gudauri a backcountry poskytuje komunitní projekt Avalanche Georgia. Freerideři se zde musí spoléhat především na vlastní dovednosti, sněhové testy (ECT) a ideálně na najmutí lokálních certifikovaných IFMGA horských vůdců.

Kavkazský sníh a led neslouží jen k potěšení z jízdy; je to srdce gruzínské ekonomiky a životního prostředí. Vodní energie tvoří zhruba 78 % veškeré produkce elektrické energie v zemi. Absolutním pilířem sítě je gigantická hydroelektrárna Enguri, pokrývající téměř polovinu domácí spotřeby elektřiny. Její turbíny jsou však existenciálně závislé na letním tání sněhu a ledovců v oblasti Svanetie a obojí bohužel neustále ubývá.

Dopady klimatických změn na tuto část kryosféry jsou však alarmující. Kvantitativní data ukazují, že mezi lety 2000 a 2020 ztratily ledovce Velkého Kavkazu 23,2 % své plochy (přes 320 km²). Například obří ledovec Lekhziri ve Svanetii nyní ustupuje rychlostí téměř 70 metrů za rok, což je dvojnásobek jeho historického tempa.

Zatímco tání ledovců dočasně zvyšuje odtok, úbytek zimního sněhu a posun jeho tání do dřívějších jarních měsíců silně destabilizuje koloběh vody. Tento jev nyní generuje dva nebezpečné extrémy: Na východě (v oblastech Kachetie) vede ztráta jarní sněhové zásoby k prohlubování letních such a masivnímu deficitu vody pro zemědělství. Na západě naopak vlivem oteplení dochází v zimě a na jaře k masivním srážkám typu "rain-on-snow", které způsobují větší tání sněhové pokrývky a způsobují katastrofální přívalové povodně a bahnotoky, jak často vidíme v povodí řeky Rioni. Sníh na Kavkaze tak není jen lokální otázkou zimy, ale klíčovým prvkem národní a environmentální bezpečnosti pro celá další desetiletí.

Autory jsou Roman Juras a Vojtěch Moravec z Katedry vodního hospodářství a environmentálního modelování (KVHEM) na ČZU v Praze. Jejich aktivity můžete sledovat taky na Instagram profilu @kvhem.

Fakulta životního prostředí na ČZU v Praze se dlouhodobě věnuje výzkumu přírody a přírodních procesů a konkrétně KVHEM se dlouhodobě zabývá především modelováním vody v krajině. Roman a Vojtěch se specializují na problematiku sněhu, jeho měření a možné rizika se sněhem spojené.