Tatranské střípky Dana Podráského

Pobyt v Javorové dolině

450 metrů dlouhý Komín návratů (V-, 75–80 stupňů led) v severních Javorácích je dost závislý na podmínkách. Čas výstupu a prožitky se různí. Nám to trvalo 7 hodin. A to i s mým zapytlením jedné mixové délky, kterou poté musel dolézat Martin. Cesta kombinuje ledové prahy se sněhovými poli a disponuje 2 poctivými mixy obtížnosti tak M5, někde jsem se dočetl, že i M6. Vyšlo nám počasí – v ten den všude v Tatrách dost foukalo a naše cesta byla úplně za větrem. Krásné dny ve stanu u Javorového plesa.

Se Zdendou pouštíme do Pravé třešničky na dortu (V-, M4) na Prostredný Hrot. Jsem dost zvědavý, neboť to není tak dlouho, co jsem tuto cestu hanebně zapytlil. Důvodem byla „sklonená platňa bez možnosti istenia“ do které se ještě navíc musí, zcela v pískařském duchu, elegantně přepadnout. Právě proto chci, aby tuto délku tentokrát tahal Zdenda. Ten je však k mému plánu dosti skeptický a tak se ani nenaděju a přepadávám zase pro změnu já.

Tentokrát je to však jinak! Nezastavuji se, svěřuju hrot cepínu zmrzlému mechu a zanedlouho činím, cca. 10 metrů nad přepadávací věžičkou, lechtivý výlezový krok. Mám radost, ale zároveň je mi líto, že jsem tady musel takhle stepovat v jemné plotně a Zdenda si teď vychutnává krásný koutek s pořádně založeným hexem u nohou. Při sestupu jsme zkombinovali matné vzpomínky na nákres v průvodci a zdárně dorazili ke svým batohům.

Lezli jsme dost „na blind“. Utlumeni vánicí a větrem nám ani nepřišlo, že bychom se měli navázat. Několik docela prudkých ledových výšvihů a dál hrabání hlubokým, beztak nezajistitelným, sněhem. Stereotyp narušovaly jen čím dál častější „exotické“ prachové lavinky. Cepíny, až na štípavé výjimky, krásně držely. Že jsme uskutečnili náš ranní záměr, tedy Křišťálový sen (V, 80 stupňů) na Malý Ledový štít, jsme zjistili až za 2 dny po podrobném zkoumání topa a fotek.

„Nas nedobegat“ (M5) je krásný kout v severce Malého Kežmarského štítu, který skýtá delikátní lezení. S Ondrou Mrklovským ho lezeme druhý den sokolického pobytu. Pro mě cesta skýtala 2 nepříjemnosti – velké množství čerstvého prašanu a obtížně vyslovitelný název. S prašanem jsem se celkem popasoval a s malou odbočkou cestu zdárně prostoupil, avšak s druhým popsaným problémem se potýkám dosud. Ondra se mi právem směje.

Po předchozích dnech lezení cest pouze po Nemecký rebrík, cítíme s Ondrou potřebu stanout na regulérním vršku Kežmaráku. Weberovka je jasná volba. Nastupujeme kolem půl 6 ráno. První délky krásně ubíhají, zbraně tutově drží a tak ani nevadí, že nejde moc jistit. Zpomalíme v mixovějších délkách, které se však odehrávají povětšinou v koutě. A to my rádi. Zajištěnost se odvíjí od obtížnosti, cvakáme skoby, či staré štandy. Absolutní kýč! Klíčové 2 délky ve skále spojuji do jedné a valíme souběžně až na Nemecký rebrík, na kterém jsme v 10:15.

Na konci rebríku se napojujeme do klasické cesty, Szczepanského klasifikace 2–3, což vzhledem k následujícím 400 metrům nepříliš přívětivé stěny znamená ledacos. Skutečně, nejprekérnější situace se odehraje v trojkovém terénu při překonávání několika zasněžených balvanů. Mezi námi jeden friend, škoda slov. Zbytek cesty pak probíhá bez komplikací, až na asi 3 štandy pokračujeme souběžně a když ztrácíme orientaci, tak zamíříme jednoduše za sluncem.

Vrchol přesně v 15:00, svačina a radost. Tu nám nezkazí ani fakt, že o pár dní později stejnou cestu proběhnou zkušenější kamarádi ještě o 2 hodiny rychleji. Proběhnout 900 metrů vysokou stěnou je zážitek sám o sobě.

Malý Kežmarský štít – Weberovka VI po N. rebrík, z něj cestou Szczepanského II – III na vrchol. Nástup 6:30, Rebrík 10:15, vrchol 15:00, spíše pro ukázku toho, jak klasa 2–3 dokáže zpomalit.

Když se sen stane skutečností

O zimních horách jsem dlouho víceméně jen snil. Letos jsem tento sen, živený horolezeckou literaturou, sladkou nevědomostí a velkým očekáváním, zčásti uvedl v realitu. S neochvějnou vírou, že mě to bude bavit, jsem si užil cesty, které nejsou sice nijak extrémní, ale radost z nich mám do teď.