Americký sníh pod mikroskopem: Od tvrdého cementu v Sierra Nevadě po nadýchaný champagne v Utahu

Když se řekne lyžování v USA, mnohým z nás naskočí záběry z filmů Warrena Millera – bezedný prašan, helikoptéry na Aljašce nebo strmé žlaby Jackson Hole ve Wyomingu. Realita je ale mnohem komplexnější a pro lyžaře, který se chce v amerických horách bezpečně pohybovat, je klíčové porozumět tomu, co se skrývá pod povrchem sněhu. Spojené státy mají několik výrazných klimatických oblastí, které určují kvalitu sněhu a tím pádem i zážitku z lyžování. Sněhovou nadílku ovlivňují především oceán, vnitrozemí, nadmořská výška a orografie terénu.

Zatímco v Kalifornii se freerideři perou s těžkým mokrým sněhem, který známe v Evropě především na jaře, v Coloradu se brodí nejlehčím prašanem na světě, pod kterým ale číhá neviditelné nebezpečí. V Utahu pak máme kombinaci obojího a na Aljašce najdeme všechny typy sněhu. Podívali jsme se na zoubek americké zimě optikou dat, klimatologie a historie, abychom pochopili, co přesně dělá americký sníh tak unikátním a zároveň tak nevyzpytatelným.

Západní pobřeží USA funguje jako gigantický lapač srážek. Vlhké vzdušné masy z Pacifiku, často v podobě tzv. “Pineapple Express”, což je typ „atmosférických řek“ (Atmospheric Rivers), narážejí na první horské bariéry – Sierra Nevadu a Cascade Range. NOAA popisuje atmosférické řeky jako úzké koridory vysoké vzdušné vlhkosti, které zásadně ovlivňují zásoby vody i povodňová rizika (oceanservice.noaa.gov).Tento střet vzdušných mas s horskými masivy vytváří jeden z nejzajímavějších a zároveň nejnáročnějších sněhových systémů na světě. 

Oceánské klima: Sierra Cement a kalifornská zásobárna vody

V Kalifornii a ve státě Washington padají metry sněhu, ale málokdy jde o ten nadýchaný prašan z plakátů. Zdejší sníh má relativně vysokou hustotu, často kolem 10–12 % (hustoty vody). Místní mu přezdívají „Sierra Cement“. Zní to jako noční můra lyžaře, ale má to obrovskou výhodu: díky vysoké vlhkosti a teplotám blízkým nule si sněhová pokrývka rychle „sedne“ a stabilizuje se. To umožňuje bezpečné lyžování na extrémně strmých svazích např. v Palisades Tahoe už jen pár hodin po sněhové bouři. Místní sníh je sice těžký, ale drží na svahu jako přibitý. To je kouzlo Sierry Nevady.

Sníh v Sierra Nevadě má ale i kritický ekonomický rozměr, který přesahuje hranice lyžařských středisek. Kalifornie je na zásobách vody ve sněhu existenčně závislá. Sníh v horách funguje jako obří přírodní rezervoár vody, který postupně uvolňuje vodu do údolí v suchých letních měsících. Sněhová pokrývka ze Sierry běžně pokrývá přibližně 30 % kalifornských potřeb vody (NASA Science).

Data však ukazují extrémní sezónní fluktuaci těchto zásob – zatímco některé zimy přinesou rekordní závěje, jiné mají velký sněhový nedostatek. V roce 2015 dosáhla zásoba vody ve sněhu pouhých 5 % dlouhodobého průměru. To znamená, že v horách chybělo 95 % vody z tání sněhu, což vedlo k drastickému suchu, požárům a omezení dodávek vody pro zemědělství. Na druhé straně ale NASA ukazuje, že 1. dubna 2023 dosáhla jižní část Sierra Nevady až 439 % průměru (232% na celé pohoří) a šlo o největší zásoby vody ve sněhu v jejich satelitních záznamech od roku 2000 (NASA Science). Klimatické modely varují, že s oteplováním se bude sněžná čára posouvat výše a častěji se budeme setkávat s jevy Rain-on-snow, kdy déšť zasáhne sněhovou pokrývku a může způsobit nejen bleskové povodně, ale i okamžité lavinové nebezpečí, které dokáže destabilizovat celé svahy během relativně krátké doby.

Kontinentální klima: Rockies a nestabilní vrstvy uvnitř sněhu

Jakmile se vlhkost vyprší na pobřeží, vzduch putuje do vnitrozemí do oblasti Skalistých hor - Rockies (Colorado, Montana), kde se ochlazuje a vysušuje. Zde vzniká ten pravý lehký prašan, o kterém sní každý lyžař při smyslech. Má to ale háček, a to pořádný. V kontinentálním klimatu je sněhová pokrývka často mělká a mrazy silné. To vytváří ideální podmínky pro vznik dutinové jinovatky (Depth Hoar). Jde o hranaté a duté krystaly u země, které se nespojí a fungují jako vrstva kuličkových ložisek. Tato vrstva je velmi nestabilní a velmi nebezpečná, protože není na první pohled vidět. Zároveň má často za následek vznik deskových lavin. To potvrzují i statistiky CAIC, neboť Colorado má historicky nejvíce lavinových úmrtí v USA, a to právě kvůli této zákeřné struktuře sněhu.

Zlatá střední cesta: Fenomén Utah a Wyoming

Mezi mokrým pobřežím a suchým vnitrozemím leží přechodová zóna – Utah (Wasatch Range) a Wyoming (Teton Range). Těží z unikátního mikroklimatu (např. efekt Velkého Solného jezera), které vytváří sníh s ideálními vlastnostmi. Sníh zde má průměrnou hustotu kolem 8,4 % (z hustoty vody), což z něj dělá dokonalý sníh pro lyžování. Jeho hloubka je dostatečná natolik, abyste neškrtali o kameny, ale sníh je stále lehký – proto mu zde přezdívají Champagne Powder. Středisko Alta v Utahu je díky tomu považováno za svatý grál lyžování, kde si užijete hluboký sníh bez extrémního rizika typického pro kontinentální klima.

Ledové království východu

Na východě USA nejsou sice „alpské“ štíty, ale sníh umí být brutální díky silným větrům tzv.  nor'easter – pobřežním cyklonám živeným kontrastem studeného vzduchu a teplého Atlantiku. V oblastech jako Green Mountains ve Vermontu, White Mountains v New Hampshire nebo v Adirondack ve státě New York je tak situace trochu jiná, než na západním pobřeží. Sníh je často přemrzlý, ufoukaný a tvrdý. Zde je potřeba mít opravdu vytříbenou techniku lyžování. Středisko Lake Placid nebo legendární Tuckerman Ravine vychovávají jedny z nejtvrdších lyžařů, kteří se naučí perfektně ovládat hrany na ledě. Zdejší podmínky vás naučí pokoře a technice, kterou v měkkém prašanu západu jen tak nezískáte.

Aljaška: Laboratoř extrémů a „Sticky Snow“

Aljaška je kategorie sama pro sebe, specificky pohoří Chugach Mountains u města Valdez. To je mekka světového steep skiingu a heliskiingu, kde svou stopu zanechal legendární Doug Coombs, který zde v roce 1994 spoluzaložil Valdez Heli-Ski Guides. Tato oblast přitahuje ty nejlepší lyžaře světa, a to z dobrého důvodu.

Proč právě zde? Díky fenoménu zvanému „Sticky Snow“. Extrémní vlhkost z Aljašského zálivu naráží na mrazivý vzduch z vnitrozemí. Vzniká sníh, který se doslova přilepí na stěny se sklonem i přes 50 stupňů. Jinde by se sníh na takovém svahu sotva držel nebo by se sesypal a vytvořil lavinu, na Aljašce ale často drží. To umožňuje jezdcům sjíždět „spines“ – strmé sněhové hřbety, které znáte z filmů Teton Gravity Research. Jízda v těchto podmínkách je jako tanec na ostří nože, kde sníh drží jen díky specifické kombinaci teploty a vlhkosti.

Je však nutné rozlišovat různé regiony, protože Aljaška není klimaticky jednotná. Pásmo hor na jihu (Chugach) odděluje klimatické pásy:

1. Oceánické klima (Alyeska, Valdez, Juneau): Extrémní srážky, tepleji, těžší sníh. Zde padají metry sněhu, ale často hrozí oblevy a déšť i v zimě.
2. Kontinentální klima (Alaska Range, Fairbanks): Velmi suché, extrémní mrazy, málo srážek. Zde je sníh lehký, ale nestabilní a mrazy dosahují -40 °C.
3. Přechodové pásmo (Hatcher Pass): Místo, kde se tyto vlivy mísí a předpověď lavin je zde často nejtěžší, protože se zde střídají podmínky obou světů.

Pokud hledáme sněhové extrémy USA, musíme zamířit na severozápad do státu Washington (Cascade Mts.) nebo na Aljašku. Oceánické klima je příčinou mnoha sněhových rekordů, o kterých se nám v Evropě může jen zdát a zdají se být jak z jiného světa:

• Nejvíce sněhu za sezónu: Světový rekord drží Mt. Baker (WA). V sezóně 1998/1999 zde napadlo neuvěřitelných cca 2 896 cm sněhu, čímž byl překonán předchozí rekord 2 850 cm z Mt. Rainier (1971/1972).
• Aljašský král: Průsmyk Thompson Pass u Valdezu zaznamenal v zimě 1952/1953 rekordních 2 474 cm sněhu. Ještě šílenější je denní rekord – 29. prosince 1955 zde napadlo 157 cm sněhu za 24 hodin! Představte si, že vaše auto zmizí pod sněhem během jediného dne.
• Větrné peklo: Titul největrnějšího místa na Zemi (mimo tornáda) dlouho držela observatoř na Mt. Washington (NH) s naměřenou rychlostí větru 372 km/h. 

Lavinová historie USA je fascinující a tragická zároveň. Největší neštěstí se stalo v roce 1910 ve Wellingtonu (WA), kde lavina, spuštěná deštěm do nového sněhu, smetla dva vlaky a zabila 96 lidí. Tato událost nastartovala moderní výzkum a vedla k systematickému sledování lavinového nebezpečí.

Centrem vědění se stalo středisko Alta v Utahu. Působily zde legendy jako Montgomery Atwater a Ed LaChapelle. Atwater, původem voják, byl prvním, kdo začal systematicky používat dělostřeleckou munici pro preventivní odstřel lavin. Oba se také se podíleli na vývoji prvních lavinových vyhledávačů (Skadi), které navždy změnily bezpečnost pohybu v horách.

Damalanche: Když lavina přehradí řeku
Dne 24. ledna 2014 došlo na Richardson Highway v průsmyku Thompson Pass na Aljašce k události, kdy masivní lavina přehradila řeku Lowe River a vytvořila jezero, které zaplavilo dálnici. Pro tuto událost se vžil nový termín– Damalanche (Dam + Avalanche).  Tento typ lavin ohrožuje i strategickou infrastrukturu, jako je ropovod Trans Alaska Pipeline, který musí být proto pečlivě chráněn a monitorován. 

V posledních letech také v USA (zejména Montana a Aljaška) roste podíl nehod na sněžných skútrech. Moderní stroje vyjedou do terénu, kam se dříve nikdo nedostal, což klade nové nároky na prevenci a edukaci jezdců, kteří se často pohybují v extrémním terénu bez dostatečných znalostí.

Než se vrhneme na vývoj sněhové pokrývky v USA a na Aljašce (tedy to, co nás skialpinisty zajímá nejvíc), potřebujeme krátce zasadit do kontextu časové a prostorové rozložení srážek. Právě dlouhé řady měření umožňují odlišit „výkyv roku“ od trendu v chování atmosféry a nastiňují možný pohled do budoucnosti.

Na obrázku 1 porovnáváme průměr srážek za období 1895–2025 s poslední dekádou 2016–2025. Světle šedý polygon označuje plochy nad 1000 m n. m., tedy začátek horského pásma, kde bychom obecně čekali vyšší úhrny – realita poslední dekády ale ukazuje, že „víc srážek v horách“ platí jen místně a sezónně.

Jaro (březen–květen): v poslední dekádě převažují spíše nižší srážky než dlouhodobý průměr. Výjimkou je pásmo zhruba v trojúhelníku Phoenix–Denver–Odessa, kde se objevují nadprůměry.

Léto (červen–září): více srážek se soustřeďuje hlavně do oblastí nad 1000 m n. m., nejvýrazněji v podhůří Sierra Nevady. Tady ale pozor: jde o velmi suchý region, takže i několik výraznějších epizod může v procentech vypadat „obrovsky“.

Podzim (září–listopad): ve vyšších polohách nad 1000 m n. m. častěji vychází poslední dekáda vlhčí než dlouhodobý průměr; výjimkou je pás kolem Snake River, kde se objevují podprůměry.

Zima (prosinec–únor): prostorově se odchylky podobají jaru – většina USA je spíše sušší, ale v „horském“ trojúhelníku Las Vegas–Denver–Odessa se objevuje přírůstek. Podle dat patří mezi lokality s vyššími zimními srážkami v poslední dekádě Elk Mountains – není divu, že Aspen má pověst místa, kde zima umí být poctivá a štědrá.

Obrázek 2 shrnuje průměrné srážky v oblastech nad 1000 m n. m. po ročních obdobích (1895–2025 jako „nula“) a srovnává je s poslední pětiletkou (čárkovaně), včetně meziročních odchylek. Závěr je střízlivý, ale pro milovníky zimy vlastně trochu povzbudivý: poslední pětiletka je pod dlouhodobým průměrem ve všech ročních obdobích, jenže v zimě je pokles procentuálně nejmenší, zatímco největší propad vychází na podzim.

Obrázky 3 a 4 zobrazují odchylky výšky sněhu v jednotlivých letech vůči průměru 1950–2025 (nulová čára) a k tomu přidávají průměr poslední dekády (čárkovaně). V USA vychází poslední dekáda o zhruba 14% níže, co se týče průměrné výšky sněhové pokrývky, v Aljašce je to jen o zhruba 2% méně než dlouhodobý průměr. V nížinách naopak může poslední dekáda vycházet nadprůměrně zasněžená – typicky z důvodů, že se studený arktický vzduch v poslední dekádě častěji „propadne“ hluboko do vnitrozemí a přinese sněžení i tam, kde bývalo spíš na hraně. Takové epizody mohou souviset i s poruchami polárního víru (vortexu), které zvyšují pravděpodobnost výrazných vpádů chladu do středních zeměpisných šířek. 

Obrázek 5 porovnává sezónní akumulaci sněhu mezi obdobími 2009–2025 a 2021–2025 – tedy o kolik metrů sněhu se během zimy v průměru nahromadí navíc, nebo naopak chybí, když srovnáme dlouhodobější průměr s poslední pětiletkou.

Z mapy je dobře patrné, že horské oblasti nad 1000 m n. m. v posledních pěti letech během sezóny v průměru nashromáždily zhruba o půl metru sněhu méně než odpovídá průměru 2009–2025.

Některá pohoří nám však dávají naději – například Bitterroot Range (Idaho) nebo Glacier National Park (Montana) – podle obrázku naopak v poslední pětiletce místy stihly během sezóny „nastřádat“ i o více než metr sněhu víc, než je dlouhodobý průměr. 

Níže položené oblasti USA pak vycházejí většinou podobné dlouhodobému průměru, nebo mírně nadprůměrné (řádově do půl metru sněhu navíc). Jedním z možných vysvětlení jsou epizody, kdy se studený arktický vzduch snáz „propadne“ hluboko do vnitrozemí, jak bylo zmíněno výše. 

Na úplný závěr bychom chtěli zmínit, že s celým článkem nám pomohla AI. Především nástroje DeepResearch, které vyhledaly zdroje, na které bychom mohli klidně zapomenout. Přesto ale nejsme neomylní a pokud najdete nějakou nesrovnalost, napište nám.

Zdroje dat pro přípravu map a grafů:

• NOAA Monthly U.S. Climate Gridded Dataset (NClimGrid)
• ERA5-Land monthly averaged data from 1950 to present
• National Gridded Snowfall Analysis

Autory jsou Roman Juras a Vojtěch Moravec z Katedry vodního hospodářství a environmentálního modelování (KVHEM) na ČZU v Praze. Jejich aktivity můžete sledovat taky na Instagram profilu @kvhem.

Fakulta životního prostředí na ČZU v Praze se dlouhodobě věnuje výzkumu přírody a přírodních procesů a konkrétně KVHEM se dlouhodobě zabývá především modelováním vody v krajině. Roman a Vojtěch se specializují na problematiku sněhu, jeho měření a možné rizika se sněhem spojené.