Report ze zimní školy na dostřel od severního pólu

Začíná první ročník Polární zimní školy na dalekém severu na souostroví Špicberky, kterou bychom vám chtěli trochu přiblížit. Je pátek 19. dubna skoro čas oběda a právě sedáme s Vojtou na hlaváku v Praze do autobusu, který nás odváží na letiště do Berlína, odkud dále pokračujeme směrem na Špicberky. Ještě naposledy kontrolujeme všechna zavazadla - taška s dvěma páry skialpových lyží včetně lyžařské výbavy, dvě velké tašky, elektrický lavinový batoh Litric, fotobatoh a notebooky.

Všechno samozřejmě na hraně a někdy i za hranou váhového limitu, ale co, do Arktidy musí být člověk prostě připravený na všechno. Zvlášť, když organizujete zimní školu pro 8 českých a 8 zahraničních studentů a 9 lektorů. Sedíme v autobuse a přemítáme o celé akci, která nás čeká a které předcházely měsíce příprav ve formě emailování ohledně financování a organizace, střeleckých tréninků s puškou. Nedalo nám spát jak to vše dopadne a hlavně, aby se něco studenti naučili o polárních krajích a vrátili se v pořádku domů a aby to všechny bavilo. 

Myšlenka ukázat studentům, jak vypadá život a vědecké bádání v Arktidě ve mě klíčila už dlouho. Právě Arktida a Špicberky čelí rychlým změnám kvůli globálnímu oteplování mnohem více, než zbytek světa. A proto si zasluhuje nejen vědeckou pozornost.

Naším hlavním cílem během školy bylo, aby se studenti naučili, jak provádět základní vědecká měření přímo na ledovcích a v jejich okolí, což si nemůžete vyzkoušet jen tak někde! Kromě toho, že si odnesou spoustu praktických zkušeností, také spolupracují s kolegy z různých koutů světa. Mimo jiné je to skvělá příležitost, jak se naučit pracovat v mezinárodním týmu a porozumět tomu, jak různé národnosti a kultury přistupují k vědě a výzkumu. Proto se nám velmi hodilo, že v hlavním městě Svalbardu - Longyearbyenu sídlí Česká arktická výzkumná stanice Jihočeské univerzity, která nám na celý týden poskytla zázemí.  

Než se ale dostaneme na Svalbard, tak nás čeká ještě kus cesty. Konkrétně letadlem do Osla, tam přespat a druhý den v sobotu pokračovat do Longyearbyenu. Po 30 hodinách cestování konečně v sobotu dosedáme na runway nejseverněji položeného města na světě. Čekají nás poměrně příjemné teploty kolem nuly a naopak spíše nepříjemné pohledy na obnažené okolní svahy místy bez sněhu. Týden před příletem tu panovaly teploty hluboko pod bodem mrazu, které dosahovaly až k -28°C. Pár dní na to se ale dramaticky oteplilo a bylo to také znát na úbytku sněhu.

Málo sněhu na svazích u letiště nás znepokojuje především kvůli plánovanému programu, který zahrnuje především výzkum ledovců a sněhu, který je pokrývá. Čekají nás čtyři tematické workshopy, které postupně studenti absolvují v menších skupinkách, kdy se budou snažit získat co nejvíce dat pro pozdější analýzy.

Další den v neděli jsme si vyhradili na přípravy, než dorazí všichni studenti. Především je potřeba půjčit nezbytné vybavení, bez kterého se na Svalbardu nikam moc nedostanete. Jelikož Špicberky jsou krajem ledních medvědů, tak se musíme připravit na případný střet s tímto majestátným zvířetem. Půjčujeme si proto pušky s několika náboji do zásoby a také světlice. Pokud by totiž nedejbože došlo k napadení medvědem, tak dobře mířená rána z kulovnice je asi jediná možná obrana. Jedná se ale až o opravdu krajní řešení, kterému se chcete jak vy, tak medvěd vyhnout. Většinou totiž stačí právě světlice na odehnání zvědaveného medvěda nebo prostě dělat velký rámus. Do výbavy přidáváme také satelitní telefon a sněžný skútr.

Díky nekončícímu světlu věnujeme zbytek neděle průzkumu lokalit, na kterých chceme následující dny se studenty pracovat. Při této příležitosti testujeme zapůjčené skialpové vybavení od Summit Trade a taky nepromokavou bundu a kalhoty. Jelikož se prodíráme takovou vánicí spojenou s mlhou, že kdyby stál medvěd deset metrů od nás, tak k žádné potyčce nedojde, jelikož bychom se navzájem stejně neviděli.

V pondělí dopoledne ladíme ještě poslední přípravy ohledně terénních prací a také začínají přijíždět studenti, které musíme rozvést na ubytování. Vojta s Tomášem využívají čas a berou si skútr, aby mohli natočit pár záběrů v Bj∅rdallenu a v přilehlých údolí. Jedním z důležitých úkolů naší expedice je také zdokumentovat krásu a specifika celé oblasti. Je to skvělý způsob ukázat světu, jak fascinující Arktida může být, a proč si zaslouží naši nejen vědeckou pozornost.

Večer už nás čeká přednáška od místního vědce Eero Rinneho z univerzitního centra UNIS o bezpečnosti na Svalbardu. Kromě základních pouček, jak se chovat při setkání s medvědem, (tj. nikdy nechodit mimo město sám a neozbrojen a pokud medvěda uvidíme, tak se shluknout do větší hlučné skupiny) se také dozvídáme o velkém rozšíření chlamydií ve městě a sex s místními se doporučuje výhradně s ochranou. Trochu nebylo jasné, zda chtějí ochránit sebe před námi, nebo nás před nimi.

V úterý ráno máme sraz před chatou a čeká nás první měření v terénu. Předtím, než všichni vyrazíme na ledovec Longyearbreen, máme krátkou instruktáž, jak se pohybuje na skialpových lyžích a jak se dělá group check, nebo-li hromadná kontrola lavinových vyhledávačů. Já s Pavlem Krajčím a Leenou Läppanen si bereme první dvě skupiny, se kterými budeme analyzovat sněhový profil a Pavel jim prakticky vysvětlí, jak používat lavinovou výbavu.

Těsně před čelem ledovce jsme si našli pěkný plácek, kde byla sněhová pokrývka hluboká necelý metr, což nám poskytovalo dostatečný materiál pro naše měření. Těšil jsem se, že v profilu najdeme vrstvu pohárkových krystalů, které jsou typické pro polární oblasti kvůli dlouhým obdobím mrazu. A taky že ano! Spodní vrstva se nám vysypala pod rukama a pod lupou jsme mohli pozorovat krásné velké krystaly, které v Čechách jen tak neuvidíte.

Krom toho jsme identifikovali také několik ledových vrstev, které vznikly pravděpodobně z předchozích období tání. To byla cenná data hlavně pro Leenu, sněhovou odbornici z Finska, které se ve výzkumu zaměřuje především na strukturu polárního sněhu. Pavel své skupině vysvětluje, jak se dělají testy stability, konkrétně rozšířený kompresní test (ECT). Zjišťujeme že sněhová pokrývka je poměrně pevná a nestabilní vrstva leží dostatečně hluboko, takže nepozorujeme žádnou prasklinu. Ostatně to odpovídá lavinovému stupni 2, který ten den panuje. Vše zapisujeme a pospícháme zpátky do chaty na odpolední přednášky.

Ve středu se opakuje podobný scénář – jdeme s našimi skupinami analyzovat další sněhové profily u čelní ledovcové morény. Další dvě skupiny si berou Jenda s Pavlou, aby zmapovali výšku sněhu napříč celým ledovcem. Jeník Kavan se zabývá výzkumem ledovců a sebraná data o výšce sněhu mu pomohou zjistit, jestli je momentálně na ledovci dostatek sněhu v porovnání s předchozími obdobími.

Kromě toho se zaměří také na znečištění sněhu různými látkami. Pavla Waldhauserová je odbornice na znečištění ovzduší v polárních oblastech a vysvětluje, jak se prach v ovzduší usazuje na sníh a ledovce, díky čemuž tmavnou a rychleji tají. Zjistit původ a složení prachu na ledovci Longyearbreen byl právě úkol jejich skupiny. I když se to možná nezdá, tak právě kolem hlavního města Svalbardu je ovzduší velmi znečištěné díky těžbě uhlí. Proto ještě odpoledne vyrážíme na odběr vzorků sněhového znečištění kolem posledního aktivního dolu – Mine 7.

Ve čtvrtek trávíme zase celý den na ledovci Longyearbreen, protože ho chceme celý podrobně zmapovat. Kopeme profil výše nad čelem ledovce, abychom zjistili rozdíly ve struktuře sněhu přímo na ledovci a mimo něj. Zároveň bereme vzorky ledu pro pozdější analýzu. Ledovec není tak velký, takže ho stíháme kompletně změřit a ještě máme čas prozkoumat ledovcovou jeskyni, která se nachází v jeho horní části.

Pátek věnujeme zajímavostem města Longyearbyen jako například muzeum, místní kostel, někteří stihnou navšívit i místní sjezdovku. Krapet času se věnuje i zpracování dat, která v sobotu všechny skupiny prezentují. Naštěstí nám zbývá také čas na výlet lodí na druhou stranu zálivu. Zážitek je to famózní, projíždíme celou dobu mezi rozlámanými kramy a kusy ledu. Naštěstí je stále polární den, takže fakt, že plavba trvá do půlnoci nám nepřijde nijak omezující a my se kocháme polární krajinou, kde sem tam zahlédneme tuleně, jak se vyvaluje na ledové kře.

V sobotu ti, kteří zpracovali data na prezentaci, vyráží do města ukojit nákupní horečku. Ti, co v pátek zaháleli, připravují prezentaci. Odpoledne věnujeme prezentacím studentů a přátelskému zakončení celé polární školy. Když v neděli opouštíme runway letiště Longyearbyenu a letadlo nabírá jižní směr, máme na tvářích úsměv a v ledových krách houpajících se na moři se blyští naše vzpomínky na příjemně strávený týden a kus za polárním kruhem v zemi nikoho a zároveň všech.

Tuto zimní školu bychom nemohli uspořádat, kdyby nebylo našich laskavých partnerů. Naše velké díky za finanční podporu patří především Fakultě životního prostředí, Alimu Nadir Arslanovi Nordic Snow Network. Zázemí a ubytování na Svalbardu poskytla lektorům Česká arktická výzkumná stanice Jihočeské univerzity.

V neposlední řadě musíme poděkovat Summit Trade, kteří nám půjčili veškeré lavinové a skialpové vybavení a to se opravdu během celého kurzu hodilo.

Autoři článku jsou Roman Juras a Vojtěch Moravec z Katedry vodního hospodářství a environmentálního modelování (KVHEM) na ČZU v Praze. Autor fotografií je Vojtěch Moravec.

Jejich aktivity můžete sledovat taky na Instagram profilu @kvhem.